Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Aristotelés a jeho spis O duši

Obsah knihy

Předmluva

Aristotelés svým spisem O duši jako první systematizoval dobové psychologické poznatky. Psychologie se okrajově dotýkají i jeho ostatní spisy, obzvláště Etika Níkomachova.

Nejstarší úvahy o duši se vyskytují u pýthagorejců, kteří její podstatu viděli v čísle a věřili ve stěhování duší z jednoho jedince do druhého. Parmenidés a Hérakleitos rozlišují dvojí podstatu všeho, a tuto dvojakost přenášejí i na člověka. Prvky pýthagorejského a eleatského učení spojuje ve svých úvahách Empedoklés. Od Eleatů převzal pojem podstaty a jejich monismus nahradil pýthagorejským pluralismem, číslo nahradil živly. Tělo a duši Empedoklés nerozlišuje, protože všechny pochody v nich vysvětluje materialisticky pomocí živlů. K tomuto pojetí se vrátili atomisté, podle nichž se duše skládá z jemných kulatých atomů, podobně jako oheň. Monismus překonal teorií dualismu ducha a hmoty až Anaxagorás, ale ani ten si ještě plně neuvědomil rozdíl mezi nimi. Zároveň však už rozeznává duševní činnosti pozvedající se nad vnímání, tj. paměť a schopnost vytvářet si vlastní zkušenosti spojováním jednotlivých vjemů. Protágorás pak zdůraznil subjektivitu každého jednotlivého člověka. Platón tvrdil, že duše může vjemy poznávat dvojím způsobem – buď vnímáním (tj. skrze tělo), nebo skrze sebe. Také popisuje, jak se duše vyvíjí od smyslovosti k vyšší činnosti, k vytváření sylogismů (úsudků na budoucnost).

Všichni zmínění filosofové, snad kromě Protágory, který tvrdil, že člověk je mírou všech věcí, připisovali smyslům roli „klamatele“ člověka a tvrdili, že skrze smysly se nelze dobrat poznání skutečnosti. Aristotelés říká, že nás smysly neklamou a že omyl vzniká z nesprávné vazby představ a pojmů. Představa je prostředek, jímž se děje poznávání světa. Podle Platóna je duše v těle jako ve vězení, kdežto podle Aristotela duše splývá s tělem. Aristotelés také opravil Platónovu představu o idejích, tj. představu toho, že duše v sobě nosí již odpradávna ideje, na které se pak rozpomíná, a zavádí pojmy možnosti a skutečnosti. Je možné, že duše bude mít „majetek“, ale musí ho získat konfrontací se skutečností a vytvořením vlastních zkušeností prostřednictvím syntézy získaných vjemů.

Platón i Aristotelés připisují duševní život i rostlinám a zvířatům, a aby jej bylo možné odlišit od člověka, jmenuje Aristotelés tři jakési typy duší: duši rozmnožovací a vyživovací (rostliny), duši pociťovací neboli vnímavou (zvířata) a duši myslící (člověk). Tvor na vyšším stupni vývoje má i duši z nižšího stupně a k ní i duši ze stupně vlastního. Člověk je bytost s duší a tělem, a protože má rozum, nachází se na rozhraní mezi světem hmotným a duchovním.

 

Vlastní spis

Kniha první

V kapitole 1. Aristotelés vysvětluje, proč je dobré zkoumat duši (znalost duše přispívá k poznání pravdy) a na co všechno se při zkoumání zaměří (podstata duše a její vlastnosti). Vymezení předmětu zkoumání ještě upřesňuje[1]. Poznání duše srovnává často s matematikou, neboť ta také zkoumá nekonkrétní jevy, na druhou stranu tvrdí, že se duší musí zabývat i přírodovědec, protože duše je nedílnou součástí živých bytostí.

V první kapitole tedy Aristoteles vymezil předmět, a v ostatních kapitolách první knihy se zabývá názory svých předchůdců. Ve druhé kapitole uvádí myšlenky atomistů (duše je z kulatých atomů a udržuje se v člověku dýcháním), pýthagorovců, Anaxagory (ten nejasně odděluje myslícího ducha a duši) a Empedokla (složení duše z prvků – srovnává s názory Platóna v Tímaiovi). Po základním výčtu jejich názory dále rozvádí a srovnává; nakonec vše shrnuje: nikdo neprohlásil, že duší je země a všichni určují podstatu duše třemi znaky: pohybem, pociťováním a netělesností; ti, kteří uznávají jedno jsoucno, pokládají za jedno i duši, ti kdo uznávají více počátků, považují i duši za mnohost. Pouze Anaxagorás viděl duši jinak než ostatní – říkal, že duch nemá nic společného s ničím jiným.

Ve třetí kapitole O pohybu duše říká, že existují dva typy pohybu, tzn. něco se může pohybovat samo od sebe nebo pohyb může být způsoben něčím jiným. Rozlišuje pak čtyři druhy pohybu: změnu místa, změnu vlastností, ubývání a přibývání, a zkoumá, kterým z nich se pohybuje duše. Hledá také způsob, jak duše pohybuje tělem, a dochází k názoru, že se tak děje vůlí a myšlením. V závěru kapitoly poukazuje na to, že mnozí filosofové spojují duši s tělem, aniž by přitom zkoumali, jak spolu souvisejí. Aristotelés pak dodává, že jedno musí být činné a druhé trpné, jedno pohybováno a druhé pohybující. Chybou je podle něj i zkoumat duši odděleně od těla a myslet si, že duše může vejít do jakéhokoli těla (kritika pýthagorovců), protože podoba těla souvisí s podobou duše.

Ve čtvrté kapitole Aristotelés vyvrací názory, že by duše mohla být harmonií nebo číslem: vlastností harmonie není hybná síla. O harmonii by se podle něj mělo mluvit ve dvou souvislostech, za prvé v případě sladění součástí v dokonalý celek, který nepřijme nic jiného (např. lidské tělo), za druhé jako o poměru smíchaných částí. Žádný z těchto případů se ale nehodí pro duši. Aristotelés v tomto místě také naráží na Empedokla, který duši vnímal jako směs. Nejméně rozumný je dle Aristotela názor, že duše je číslo samo sebe pohybující[2] .

Pátá (poslední) kapitola první knihy řeší vysvětlování duše z prvků. Aristotelés zde popírá Empedoklův názor, že vnímání se děje stykem podobného s podobným: každý prvek by tak sice poznal sám sebe ve vnímané věci, jak by potom ale člověk poznal celek? Dále Aristotelés zkoumá, zda duše tvoří celek nebo zda je dělitelná. Aristotelés v závěru hledá, co by duši spojovalo, kdyby byla dělitelná, a dochází k tomu, že ne tělo spojuje duši, ale duše že spojuje tělo. Dokazuje to tím, že se tělo, jakmile ho opustí duše, rozpadne. I v tomto názoru si protiřečí a nakonec dochází k závěru, že počáteční duše je společná rostlinám i zvířatům (uvádí příklad podobnosti rostlin a některých druhů hmyzu).

 

Kniha druhá

V první kapitole se znovu pokouší vymezit pojem duše. Aplikuje zde základní principy své filosofie: vysvětluje význam pojmů látky a tvaru, možnosti a skutečnosti, a pak říká, že duše je první skutečností přírodního těla, a tuto definici později potvrzuje, ještě více zobecňuje[3] a vysvětluje na přikladu oka: „kdyby oko bylo živou bytostí, jeho duší by byl zrak“[4].

V druhé kapitole tvrdí, že „oduševněná bytost se liší od neoduševněné životem“[5] a že základním smyslem je hmat. Pak odlišuje čtyři mohutnosti (oblasti, části?) duše: vyživování, vnímání, myšlení a pohyb, a zabývá se tím, zda jsou oddělitelné. Připomíná, že duše je skutečností těla, neexistuje bez těla a není ani hmotným tělesem, a z toho vyvozuje, že duše je vlastně tvarem těla, tedy toho, co má schopnost být živou bytostí.

Třetí kapitola se zabývá pořadím částí duše, které uvedl už v první knize, a v dalších kapitolách tyto části Aristotelés podrobněji zkoumá. Čtvrtá kapitola se zabývá duší vyživovací, která je základní součástí všech živých tvorů. Do kompetencí této duše spadá nejen výživa, ale i rozmnožování, což jsou základní předpoklady pro udržení života. Všechny smrtelné živé bytosti jsou tak účastny věčnosti, protože samy sice umírají, ale jejich druh trvá. Duše je příčinou a počátkem živého těla, tzn. je příčinou pohybu, účelem a je i příčinou jako podstata. Pak uvádí několik odlišných názorů předchůdců na výživu a růst, některé vyvrací, jiné uznává za pravdivé[6] . V závěru kapitoly připomíná, že vyživovací duše je tou „základní“, na níž závisí samotná existence jedince i druhu.

Zbytek druhé knihy je věnován zkoumání duše pociťovací. V páté kapitole je obecně vymezen předmět zkoumání, tj. vnímání a pociťování. Aristotelés vnímání charakterizuje jako určitý „druh změny vlastnosti“ v tom smyslu, že „to, co je schopné vnímati … jest v možnosti takové, jaké jest již v skutečnosti to, co je předmětem vnímání. A tak dokud je v stavu trpění, není mu podobné, ale jakmile zakusilo jejich působení, zpodobňuje se mu a jest takové jako on.“[7] . Předmětem vnímání jsou jednotliviny, kdežto předmětem vědění obecniny.

Šestá kapitola systematizuje předměty vnímání do tří skupin. Předměty prvních dvou skupin vnímáme samy o sobě, u třetí to činíme mimochodem. První dvě skupiny obsahují předměty zvláštní a předměty společné všem smyslům (pohyb, klid, číslo, tvar, velikost). Nahodile se postřehuje jen to, co přímo na smysl nepůsobí, tj. když o něčem, co přímo nevidíme, prohlásíme, že je to bílé.

Kapitoly 7. – 11. se zabývají jednotlivými smysly. Sedmá kapitola řeší zrak. Definuje, co je to světlo a odpovídá na otázku, proč je barvy možné vidět jen ve světle. Tento poznatek v závěru zobecňuje na sluch a čich: „žádný jejich předmět nepůsobí vjem tím, že se bezprostředně dotýká čidla, nýbrž předměty zvuku a zápachu pohybují prostředím a toto pohybuje oběma čidly.“[8]. Stejně tak u světla barva pohybuje průhledným (např. vzduchem), který pak uvádí do pohybu čidlo. Osmá kapitola je věnována zvuku a sluchu, vysvětluje, jak zvuk vzniká a jak se ke sluchu přenáší[9]. Hlas je podle něj uvědomělým a regulovaným nárazem vzduchu na průdušnici. Devátá kapitola se zabývá čichem. Hned v úvodu Aristotelés upozorňuje na to, že lidský čich není tak vyvinutý jako čich u některých zvířat, ale že chuť má člověk jemnější, a srovnává ji s čichem[10] a hmatem. Chuti se věnuje následující, desátá, kapitola. Dokazuje, že předpokladem chuti je vlhko, stejně jako sucho je předpokladem čichu. Jedenáctá kapitola se týká hmatu. Hmat se od ostatních smyslů liší tím, že účinky hmatného na nás pociťujeme ne skrze prostředí, jako třeba u zraku, ale spolu s prostředím, že se věcí dotýkáme přes jakýsi obal (prostředí), v němž spočíváme. Není také jasně, zda hmat je jediným smyslem, nebo zda sestává z více smyslů, protože může pociťovat mnoho různých předmětů, např. studené a teplé, tvrdé a měkké, mokré a suché atp.

Ve dvanácté kapitole shrnuje autor podstatu smyslového vnímání pomocí vlastních pojmů. Smysl je schopen přijímat tvary bez látky – přijímá pouze její vlastnosti, ale ne látku samotnou. „Na tělesa nepůsobí ani světlo nebo tma, ani zvuk, ani zápachy, nýbrž působí to, v čem tyto vlastnosti jsou.“[11] Předmětem vnímání se stanou tělesa či prostředí, která podlehnou určitému účinku, např. předmětem čichu se stane vzduch, který podlehne zápachu, ne zápach samotný.

 

Kniha třetí

V úvodu knihy (v první a druhé kapitole) se Aristotelés zabývá smysly obecně, zkoumá předpoklady vnímání, složení smyslů z prvků[12] a počet smyslů, jímž se podrobněji zabývá v průběhu druhé kapitoly. Na smysly aplikuje činnost a trpnost, možnost a skutečnost, a tak vysvětluje, proč a jak vnímáme: „neboť jako činnost a trpnost jest v trpném a nikoli v činném, tak také skutečnost neboli skutečná činnost vnímaného podnětu jest ve vnímavosti.“[13]. Druhá kapitola také přesněji vymezuje, v čem smyslové vnímání spočívá. Je to vlastně vytváření obrazů v mozku činností smyslů – zřením něčeho[14]. Touto „obrazivostí“ se Aristotelés zabývá dále (3. kapitola).

V kapitole o obrazivosti Aristotelés objasňuje rozdíl mezi vnímáním a myšlením, a obrazivost včleňuje někam mezi ně. Říká, že vjem je (vzhledem k vnímajícímu subjektu) vždy pravdivý, ale představa může být i mylná. To dokládá na příkladu Slunce: představujeme si jej malé jako dlaň, i když víme, že ve skutečnosti je větší než země.

Rozumu se Aristotelés věnuje v následující kapitole, kde vytýká rozdíl mezi rozumem a smyslovým vnímáním – smysl nedokáže „pracovat“, tedy vnímat, po silných vjemech, ale rozum po náročném uvažování další práce schopen je, a jde mu to díky tomu i snadněji. Když rozum myslí, přijímá tvary myšlených předmětů, pokud zrovna nemyslí, má tyto tvary v možnosti. I rozum sám se může státá předmětem myšlení. Ve čtvrté a páté kapitole se autor věnuje dvěma částem rozumu: tu, která se vším stává, označuje jako rozum trpný, a aktivní, působící část, rozumem činným.

Šestá kapitola se zabývá myšlením jakožto činností rozumu. Myšlení pokládá Aristotelés za sjednocující princip a říká, že právě při vytváření vazeb mezi pojmy se může mýlit (nikoli při myšlení jednoduchých pojmů). To srovnává s Empedoklovou teorií vzniku živých tvorů[15] . Sedmá kapitola se zabývá tím, jak myšlení probíhá a co se při něm děje. Duše myslí pomocí představ, libost a nelibost je výrazem „činnosti, kterou projevuje vnímavé ústředí vzhledem k dobru nebo zlu jako takovému“[16].

Osmá kapitola shrnuje poznatky o duši, rozumu a myšlení: duše je nástrojem pro uchopení vjemů[17]. Na konci kapitoly pokládá Aristotelés zajímavou otázku, čím se liší počáteční obsahy myšlení od představ, a odpovídá si, že nejsou představami a nejsou ani bez představ[18].

V deváté kapitole zkoumá, kolik částí duše má a která z jejích částí zapříčiňuje pohyb jedince. Dělení duše na část rozumovou a nerozumovou pokládá za zjednodušené, ale i přesto se ho později drží. Stručně o jednotlivých částech pojednává a dochází k názoru, že pohyb může být nejvíce ovlivněn buď žádostí, nebo rozumem – nevylučuje tedy ani rozumnou, ani nerozumnou část duše. V desáté kapitole přichází k závěru, že žádostivost je to podstatné, co způsobuje pohyb. To dosvědčuje srovnáním praktického rozumu a žádostivosti: oba směřují k určitému účelu, nicméně směřuje-li k účelu rozum, činí tak prostřednictvím žádostivosti. Žádostivost však není možná bez představivosti – aby bytost mohla k něčemu směřovat, musí si to umět představit.

V jedenácté kapitole se zabývá tím, zda je nutné, aby bytosti pohybované žádostivostí měly i obrazivost. Zde Aristotelés odlišuje obrazivost rozumovou, která je vlastní jen člověku, a smyslovou, kterou mají i ostatní živočichové. Součástí žádosti není rozumové poznání, které je samo o sobě v klidu, ale žádostivost je může ovlivnit i „trumfnout“ (i rozumná bytost se může řídit žádostivostí).

Jedenáctá kapitola znovu řeší pořadí smyslů. Vyživovací duši mají všechny živé organismy, pociťovací jen ty, které se pohybují po zemi (pokud by tyto bytosti nic nepociťovaly, nemohly by přežít). Rozum má, jak již bylo řečeno, jen člověk, ale o něm se Aristotelés zde již nezmiňuje a věnuje se nejdůležitějšímu ze smyslů, tedy hmatu, a funkcí ostatních smyslů. Pro přežití je nejnutnější hmat a chuť, která je druhem hmatu, protože vyživuje veškeré hmatové ústrojí (ale nejen hmatové). Důležitost hmatu pro život podtrhuje v závěru třetí knihy: „nadbytek hmatných předmětů, jako tepla, chladna nebo tvrdosti, jest pro živočich záhubný. Neboť nadbytek každého smyslového předmětu ničí čidlo, proto i nadbytek hmatného hmat, který podmiňuje život“[19] . V této kapitole také Aristotelés dochází k zajímavému paradoxu: říká, že hmat se předmětů dotýká sám sebou, kdežto ještě ve druhé knize tvrdil, že se jich dotýká přes prostředí. Hmat však v sobě obsahuje všechny prvky, tedy i vodu nebo vzduch, z nichž se skládá prostředí, a proto je možné uvést tyto dvě zdánlivě protichůdné myšlenky do souladu.

 



[1] „je nutno určiti, ke které kategorii duše náleží a co jest, zda jednotlivinou a podstatou, či jakostí nebo kolikostí anebo jinou kategorií … Za druhé zda náleží k bytostem možným, či jest spíše druhem skutečnosti… je-li dělitelná či nedělitelná… zda pojem duše jest jen jeden jako pojem živé bytosti vůbec, či je-li u každé jednotlivé bytosti jiný… není-li mnoho duší, nýbrž jsou-li jenom části duše…“ (ARISTOTELÉS. O duši. Str. 26.)
[2] „odečte-li se od čísla nějaké číslo… jest zbývající číslo jiné. Avšak rostliny a také mnozí živočichové, když jsou rozděleni, žijí dále a zdá se, že jejich duše, co se týče druhu, je tatáž, jako byla předtím.“ (ARISTOTELÉS. O duši. Str. 42.)
[3] duše „jest totiž pojmová podstata.“ (ARISTOTELÉS. O duši. Str. 51)
[4] ARISTOTELÉS. O duši. Str. 52.
[5] ARISTOTELÉS. O duši. Str. 53.
[6] „Jedni totiž tvrdí, že stejné je živeno stejným a také jím roste; druzí však … míní, že protivné protivným, ježto prý stejné stejného nemění … A tak je zřejmo, že obě tvrzení v jistém smyslu jsou správná i nesprávná.“ (ARISTOTELÉS. O duši. Str. 60 – 61.)
[7] ARISTOTELÉS. O duši. Str. 62 - 65.
[8] ARISTOTELÉS. O duši. Str. 68. Podle Aristotela je tedy třeba, aby vnímaný předmět a vnímající smysl měli mezi sebou „prostředníka“ (prostředí), který jim umožní spolupracovat. To by nebylo nutné u hmatu, který vnímá dotykem čidla a předmětu, ale i tento kontakt se děje přes tenkou blánu prostředí.
[9] zvuk vzniká vzájemným kontaktem či úderem dvou nejlépe hladkých předmětů o sebe a šíří se k uchu pohybujícím se zvukem. Vzduch je s uchem pevně spojen, a proto slyšíme i ve vodě: v uchu zůstává stále trocha vzduchu, který se může pohybovat. Kdyby se ucho zcela naplnilo vodou, neslyšíme nic.
[10] čichové vjemy často lidé označují názvy pro chutě, např. sladká medová vůně apod.
[11] ARISTOTELÉS. O duši. Str. 81.
[12] „Vzduch a voda však jsou jediné látky, z nichž se čidla skládají – zřítelnice totiž je z vody, sluch ze vzduchu, čich z obou. Ale oheň není buď žádném, anebo jest společný všem smyslům … země buď není v žádném čidle nebo jest nejvýše v hmatu smíchána zvláštním způsobem.“ ARISTOTELÉS. O duši. Str. 84.
[13] ARISTOTELÉS. O duši. Str. 86.
[14] „Skutečná činnost vnímatelného předmětu i smyslu jest již jakási vazba myšlenek jakoby v jednotu, jak tím, že například skutečný zvuk a skutečný sluch jsou jedno.“ ARISTOTELÉS. O duši. Str. 86.
[15] Ze země vyrůstaly části těl, a teprve z jejich spojení vznikala monstra i bytosti schopné života a rozmnožování.
[16] ARISTOTELÉS. O duši. Str. 99.
[17] „Duše je tedy jako ruka; neboť jako ruka jest nástrojem nástrojů, tak rozum jest tvarem tvarů a smysl jest tvarem toho, co je přístupno vnímání.“ ARISTOTELÉS. O duši. Str. 101.
[18] viz ARISTOTELÉS. O duši. Str. 102.
[19] ARISTOTELÉS. O duši. Str. 111.
Poslední komentáře
26.01.2016 11:22:45: Ahoj, suprově jsi to zpracovala, moc mi to pomohlo pochopit tento spis. Teď už se jen prokousat Pato...
07.02.2014 16:02:14: Velmi dobře a jednoduše zpracované. Btw for K: to si zřejmě pleteš s mohoucností.
22.05.2012 16:17:10: Docela dobré, akorát "mohutnost" znamená schopnost (to, co "mohu"), nikoliv oblast nebo část.
30.08.2010 16:08:42: Ahoj, děkuju moc za propracovanou práci o Aristotelově díle O Duši. Studuju filozofickou fakultu, ne...
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.