Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Avicenna - ibn Sína

Hlavní myšlenky tohoto arabského filosofa

Žil na přelomu 10. – 11. století, podle De Libery v letech 980 – 1037, čili o více než sto let později než al-Farábí, jehož myšlenky ve své koncepci dále rozvíjí. Stejně jako mnoho vzdělanců jeho doby byl i on lékařem a filosofem zároveň.

Svou filosofickou dráhu započal již v mládí, jak vypráví ve Vlastním životopise, četbou Aristotelovy Metafyziky, kterou mu umožnil pochopit až al-Farábího spis Záměr metafyziky. I jako filosof se na rozdíl od některých antických myslitelů Ibn Sína aktivně účastnil společenského i politického života. Jeho nejvýznamnějším spisem je Kniha uzdravení (Kitáb aš-Šifá), obrovské kompendium poznatků z logiky, filosofie přírody, matematiky a metafyziky.

Právě Avicenna přivedl středověký křesťanský Západ zpět k aristotelismu. Zčásti navazuje na odkaz al-Farábího; jeho myšlenky rozvíjí a obohacuje vlastními originálními úvahami. Ovlivnil většinu arabských filosofů, kteří přišli po něm. Avicenna „jako první definuje předmět (latinsky subiectum) metafyziky tak, že jej tvoří „jsoucno jakožto jsoucno“ a nikoli Bůh, přestože do metafyziky patří důkaz jeho existence“[1] . Tento důkaz vychází z metafyzických „pojmů bytí, nutnosti a možnosti“[2]. Boha odmítá Avicenna spojovat s fyzičnem, proto také neuznává pojem Prvního hybatele[3] a zavádí Prvního konatele. Jeho bůh se od křesťanského liší tím, že nekoná z vlastní vůle (což ovšem neznamená, že by nebyl svobodný), nýbrž „ve shodě s principem bezprostředního účinku“[4] Z Boha samotného pak emanuje pouze Jedno, z nějž následovně vychází vše ostatní. Princip emanace funguje v Avicennově pojetí tak, že nižší inteligence je vždy myšlenkou inteligence vyšší, a pokud začne tato nižší inteligence myslet sama sebe, zrodí se z ní duše a tělo[5].



[1] Tamtéž. Str. 125.
[2] Tamtéž. Str. 126.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.