Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Kde končí úcta...

... a začíná bezmezné uctívání a kult

Každý člověk má před něčím úctu. Úcta může být chápána jako druh pokory před určitou osobou, věcí či situací; může být vnitřním lidským přesvědčením, etickou normou společnosti nebo určitého společenského okruhu, ale také účinným prostředkem pro získání si úcty ostatních (a potažmo i sebe sama) k sobě samému. Na úctě je založena lidská společnost: pokud do ní chce jedinec zapadnout, měl by spolu s ostatními členy uznávat podobné hodnoty, tedy mít v úctě podobné věci. V širším smyslu se hledisko společně sdílené úcty uplatňuje ve státu, který úctu ke svým nařízením vyžaduje (nebo by vyžadovat měl) prostřednictvím jasně definovaných zákazů a předem stanovených trestů za jejich nedodržování. V užším smyslu sdílejí společné hodnoty příslušníci menších skupin v rámci státu, např. rodiny, kluby, náboženské skupiny apod., z nichž každá má opět své vlastní hodnotové měřítko. V nejužším slova smyslu zastává každý jedinec trochu jiné, či alespoň odlišně od ostatních definované hodnoty, které se v hrubších obrysech shodují s hodnotami skupin, do nichž patří, a nebo se přizpůsobují hodnotám těch skupin, do nichž dotyčný patřit chce. Utvářet hodnotový systém člověka může i negativní motivace, potřeba jasného oddělení se od určité skupiny a nalezení vlastní jedinečné identity.

Pro člověka je většinou snazší být součástí davu než vystupovat samostatně, i když si může získat úctu tím, že z davu, anebo proti davu vystoupí. Pokud někdo z davu vystoupí a mluví „z duše“ většiny, získá si tím automaticky jejich úctu, která může snadno přejít až v uctívání – podle toho, do jaké míry se dav s dotyčným ztotožní. Pokud se někomu podaří získat si pozornost davu, může s ním dále pracovat, zjistit, po čem touží a svůj projev přizpůsobit tak, aby jej přesvědčil o své jedinečnosti. Takto si může úctu získat ten, kdo nemá žádný úřad či hodnost, který by sám o sobě byl předmětem lidské úcty. Pozice člověka, kterému takový úřad náleží, je pak jednodušší v tom smyslu, že určitou část úcty získá s daným úřadem, zároveň je však davem o to více sledován, zda si tu úctu zaslouží. Pozici, která je hodná úcty, mohou mít nejen lidé, ale i místa, věci, události, posvátné jevy atp.

Úctu může v lidech vzbuzovat například bible, a to jak v lidech nevěřících, pro které může být znalost bible jednou z podmínek vzdělanosti, tak především v lidech křesťansky založených, pro něž je posvátným předmětem, božím dílem a bezprostředním zprostředkovatelem boží nauky a vůle. Na přístupech k bibli je možné vidět různé stupně úcty k ní; právě na tomto příkladu lze relativně dobře vysledovat rozdíl mezi pohrdáním, úctou, uctíváním a kultem: nekřesťan (pokud ji vlastní), ji umístí na stejné místo jako ostatní knihy, kdežto hluboce přesvědčený křesťan jí může vyhradit zvláštní místo, kde spočívá sama anebo spolu s jinými věroučnými knížkami. Samozřejmě i nekřesťan může k bibli pociťovat větší úctu než k ostatním knihám, a stejně tak i křesťan ji může mít vřazenou v jedné knihovničce s dalšími knihami. Velmi zjednodušeně řečeno, pokud si někdo své bible moc neváží, zastrčí ji někam mezi různé haraburdí, možná ani ne mezi knihy, pokud k ní někdo přistupuje se stejnou úctou jako k ostatním hodnotným knihám světové literatury, vřadí je mezi ostatní. Když však někdo bibli vynahradí zvláštní čestné místo, svědčí to už spíše o uctívání poselství a důležitosti té knihy, a – nadneseně řečeno – pokud by u ní jiný člověk každý večer zapaloval svíčky, byl by to už spíše znak kultu.

Hranici mezi úctou, uctíváním (jakožto zvýšenou mírou úcty věnovanou určité entitě) a kultem (bezmezným uctíváním) by bylo možné  - opět jen schematicky - stanovit na základě příkladu uvedeného v předchozím odstavci zhruba takto: předmětem úcty jsou věci (materiální předměty, osobnosti, místa atp.),  kterým se přisuzuje větší vážnost než ostatním, ale které jsou přitom stále pokládány za „normální“ (podobnou úctu jim prokazuje většina lidí, mají vědomě symbolickou hodnotu, nebo je úcta k nim spíše individualistická – majitel ví, že je to věc jako každá jiná, ale přece jí připisuje větší význam než ostatním, protože je spojena s významnou událostí v jeho životě); předmětem uctívání je to, čemu je připisován větší význam než ostatním věcem. Chápání předmětu uctívání může být spojeno s představou, že předmět je nabit zvláštní magickou silou, nebo že má zvláštní schopnost či vlastnost, kterou by na sebe jeho „ctitel“ chtěl přenést apod. Kultické uctívání předmětu většinou obnáší představu o jeho božskosti a bývá spojeno s různými způsoby přinášením obětí a „předcházení si“ ho.

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.