Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Mladší fyzikové a atomisté

Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos a Démokritos

Empedoklés

Empedoklés byl důležitým politikem své obce. Pocházel z vážené rodiny; „Satyros ve svých životopisech tvrdí, že byl také lékařem a vynikajícím rétorem. Vždyť i Gorgiás byl prý jeho žákem.“[1] Empedoklovy dochované zlomky pocházejí pravděpodobně ze dvou básní: O přírodě a Očisty. Rozsah těchto děl se nepodařilo přesně stanovit, ale soudí se, že již nalezené úryvky netvoří ani pětinu celku. I tak jsou ale zlomky z Empedokla nejrozsáhlejší ze všech předsokratiků.

Empedoklovým vzorem byl Parmenidés, od nějž převzal formu hexametrické básně. Osobitě užíval přirovnání a metafory – jak říká Aristotelés, „každý výraz u něho vyjevuje podstatu či moc něčeho, např. … „krevnatý útvar“ o játrech.“[2] Empedoklés zřejmě rád oceňoval svou vlastní hodnotu[3] a v úvodu básně O přírodě proto čtenáři slibuje získání „jasného poznání každé věci“ prostřednictvím smyslů, samozřejmě za předpokladu, že se bude držet Empedoklových rad. V další části uvádí na scénu čtyři živly (kořeny), které označuje jmény bohů. Néstis je voda, Diem patrně oheň, Hérou vzduch a Aidonéem (Hádem) země. Ztotožněním živlů s bohy chtěl Empedoklés ukázat jejich posvátnost, a možná i přiblížit bohy zpětně k lidskému chápání.

Ve své metafyzické nauce Empedoklés tvrdí, že vše může vznikat i zanikat dvěma způsoby: utvářením jednoho z mnohého a mnohého z jednoho. Tím, že z mnohého vznikne jedno, zanikne mnohé, a vznikem mnohého z jednoho naproti tomu zanikne mnohé. Neměnnost věcí spatřoval ve frekvenci střídání jednoho a mnohého: „tak jako u Hérakletia i zde lokální změna, ale globální stálost“[4] . Tato teorie platí jak pro univerzum jako celek, tak i pro všechny živočichy. Tyto lokální změny, tedy proces míšení živlů[5], které se lidem jeví jako vznik a zánik, jsou řízeny Láskou a Svárem. Svár je s kořeny ve sporu a Láska v souladu. Pokud má být vše řízeno Láskou a Svárem, musí být tyto síly dle Empedokla v nějakém smyslu všem prvkům rovny. Zřejmě to Empedoklés myslel tak, že Láska a Svár mají být prvkům rovnocenné jakožto celku, a ne každému zvlášť – jinak by nad nimi neměli převahu, kterou potřebují k tomu, aby mohli vládnout. Když jsou kořeny pod vlivem Lásky v dokonalém souladu, utvoří Sfairos. Empedoklova představa Sfairu byla ovlivněna Parmenidovým Jedním. Vůči němu Empedoklés vymezuje svůj Sfairos tím, že o něm prohlásí, že je smrtelný; „možná chce Empedoklés říci, že Parmenidovo pojetí dokonalosti je v zásadě správné, jen mylně představené jako obecný stav bytí.

Dále se Empedoklés zaobírá kosmogonií a nastiňuje jednotlivé fáze boje Lásky a Sváru o vládu, a vznik čtyř prvků, které se postupně vydělují za společného základu působením víru vyvolaného Svárem. Pokud začne převahu získávat Láska, slučují se prvky opět v Jedno. „Lze nicméně předpokládat, že kosmogonie byla popsána většinou pomocí fyzikálních a biologických termínů s neustálými poukazy na náhodu a že obsahovala jen málo odkazů na Lásku, či dokonce Svár.“[6]

Svou zoogonii vysvětloval Empedoklés už více s odkazem na působení Lásky: první generace živočichů existovala pouze ve formě oddělených částí těl, z nichž se utvořila druhá generace. Součástí druhé generace byly i nestvůry, čili „nepodařené bytosti“, které neměly šanci na přežití. Vlivem Lásky se ze země zrodila třetí generace, což už byly celistvé postavy (ne nahodilé sbírky částí). Čtvrtá generace živočichů se od třetí odlišila tím, že se začala mezi sebou rozmnožovat. Ve zbytku básně O přírodě pak Empedoklés řeší mnoho biologických témat, např. rozmnožování, fyziologii dýchání, smyslové vnímání a myšlení[7], a v závěru poukazuje na tělesnou i intelektuální dokonalost jednoho boha, který je podobný Sfairu, ale existuje současně s kosmem.

Očisty jsou zřejmě pozdější z obou Empedoklových básní, neboť obsahují mnoho odkazů na témata, která probíral v básni O přírodě. „V hlavní části básně Empedoklés učí, že byl podobně jako jiní božští duchové (daimones) odsouzen k smrtelnému údělu, ale že božství lze znovu dosáhnout po uplynutí cyklu převtělování. A přidal k tomu vysvětlení hříchu, kvůli němuž on i ostatní upadli v nemilost, a rituálních praktik, které jsou nezbytné k čistému náboženství.“[8]

Každý živý tvor (člověk, živočich i rostlina) je padlý daimon, který zhřešil – důvěřoval Sváru. Původním nejvyšším bohem totiž byla Láska, a v té době žili lidé[9] a zvířata pospolu v míru. „Krvavé oběti a požívání masa jsou prvotní hříchy“[10]; tehdy se zřejmě začali daimoni odvracet ke Sváru a nastupovat cykly převtělování. V cyklu převtělování postupuje padlý daimon stále výš a výš, až dosáhne svého původního božského stavu.

Empedoklés sleduje souvislost mezi člověkem a kosmem (Sfairos) napříč oběma básněmi. Jejich příbuznost spočívá ve schopnosti myslet – jak ve Sfairu, tak i v krvi (myslícím „orgánu“) člověka jsou rovnoměrně zastoupeny všechny čtyři prvky, a v každém člověku je tedy kousek boha.

 

Anaxagorás

„Anaxagorás z Klazomen sice svým narozením Empedoklovi předcházel, ale svými [filosofickými] aktivitami stál až za ním [tj. časově nebo kvalitou].“[11] Jako filosof působil Anaxagorás v Athénách, a Platón jej staví do opozice vůči sofistům jako posledního ze starých filosofů; podle všeho však větší část života strávil v Lampasaku. Říká se, že předpověděl pád meteoritu v Thrákii okolo roku 467 př. n. l.

Anaxagoras napsal pravděpodobně jen jednu nepříliš rozsáhlou knihu. Zlomky z jeho nauky se dochovaly u Simplikia. Anaxagorovu filosofii ovlivnil především Parmenidés, a zčásti také Zénón a Empedoklés.

Anaxagorův spisek začínal pravděpodobně reakcí na Parmenidův monismus. Jeho názor v tomto místě zřejmě vychází z Anaximena, protože všechny věci byly pohromadě, neomezeně malé a nezřetelné, a tvořily (zaujímaly) tak vzduch a aithér[12]. Svět tedy vznikl ze směsi všech věcí. Z této směsi se „vynořují“ i věci, které podle lidského myšlení vznikají; zanikající věci se do ní opět rozplývají. Jako řídící prvek ustanovil Anaxagorás jedinou, nejjemnější, substanci (nús). Ta není s ničím smíšena, ale přesto je přítomna „tam, kde je všechno ostatní, v obklopujícím množství a ve věcech, které se spojují, i ve věcech, které se odlučují.“[13] Mysl také podnítila první otáčivý pohyb, který procesy vydělování z původní směsi uvedl do chodu. Časem začal pohyb fungovat spíše mechanicky, bez přímého působení mysli.

Základními prvky všech věcí jsou semena. Všechny druhy semen jsou přítomny ve všem; jména věci dostávají podle složky, která v nich převažuje. Každému semeni přináleží protiklady a přirozené substance; tyto složky umožňují, aby se z jednoho semene vyvinulo cokoli a nebylo přitom možné říci, že to vzniklo. Opozita v semenech působí spíše na počátku procesu třídění, kdy se podobné setkává s podobným a těžké (studené, vlhké atp.) s těžkým. Opozita aktuální existenci upevňují a v dalším vývoji již hrají roli substance („vznikají“ další věci). Takto vysvětlil Anaxagorás i výživu – svaly mohou růst z potravy, protože ta v sobě obsahuje prvky všeho, tedy i svalů. V těle člověka pak podobné přilne k podobnému a zbytek se vyloučí.

O Anaxagorově astronomii a meteorologii informuje úryvek z Hippolyta a ukazuje, že Anaxagorovy myšlenky byly v této oblasti velmi pokrokové, zejména názor, že Slunce a Měsíc jsou velké rozžhavené balvany. Vysvětlil také, proč mohou meteority spadnout na zemi: mohou k ní být přitaženy díky tendenci těžkých věcí směřovat do centra otáčení.

O smyslovém vnímání si Anaxagorás myslí, že musí být způsobeno působením nepodobného na nepodobné: „Když se totiž přiblíží něco, co je podobně teplé nebo podobně chladné, nezahřívá nás ani neochlazuje …“[14] .

 

Atomisté: Leukippos z Milétu a Démokritos z Abdér

Za zakladatele atomismu je většinou pokládán Leukippos. O jeho životě je toho známo velmi málo, a Epikúros a Hermachos dokonce jeho existenci popírali. Démokritos byl zhruba o čtyřicet let mladší než Anaxagorás. Všechna atomistická díla bývala často připisována Démokritovi, ale podle svědectví Theofrasta napsal Leukippos Velké uspořádání světa a spis O mysli. Mnohem plodnější byl Démokritos, který je podle Thrasylla autorem třinácti tetralogií, rozdělených dle témat na spisy zabývající se etikou, fyzikou, matematikou, músikou a technickými otázkami. „Značný počet dochovaných zlomků pochází téměř výlučně z etických spisů.“[15]

Dějinně nejvýznamnější je atomistická metafyzická teorie. Spočívá na názoru, že existuje mnoho jednotlivých neviditelných jsoucen, která se pohybují v prázdnu[16] , a svým spojováním a rozpojováním způsobují vznik a zánik. Vůči Eleatům se atomisté vymezují tvrzením o existenci nejsoucího, kterým je prázdno, v němž se atomy pohybují. Zénónovu nekonečnou dělitelnost zastavují na posledních nedělitelných částečkách, kterými jsou atomy. Pomocí atomů vykládají i smyslové vnímání – nic z toho, co vidí smysly, není skutečné; subjektivní působení atomů na člověka je dáno jejich tvarem. Jsoucí jsou jen atomy a prázdno. Démokritos rozlišoval dva typy poznání: poznání smyslové (temné) a poznání rozumové (pravé), které je od smyslového odděleno. Smysly však mohou rozumové poznání nepřímo potvrzovat: informují sice klamně, ale tím dokazují, že teorie o atomech je pravdivá.

Země je podle atomistů plochá[17] a lehce se sklání k jihu – tím vysvětlovali i zatmění Slunce a Měsíce. Vznik světa vysvětlovali podobně jako Anaxagorás s tím, že vír způsobující shlukování atomů (semen) působí podle nutnosti, nebo je sám tou nutností, která způsobuje, že se podobné přibližuje k podobnému. Nedochází ke srůstu atomů, ale pouze k jejich zaklínění do sebe. Zvláštní problém vyvstává u kulatých atomů, které mohou být ohněm nebo duší: díky svému tvaru se nemohou vzájemně přidržovat, takže by se mohlo zdát, že se neshlukují podle zásady „podobné k podobnému“, ale vytvářejí spíše spojení s jinými atomy, do nichž by mohly zapadnout. Nicméně dalo by se i říci, že právě proto, že do sebe kulaté atomy zapadnout nemohou, se u sebe udržují na principu „podobné k podobnému“.

Co se týká smyslového vnínámí, spojovali jej atomisté s myšlením. „Nutným důsledkem atomistické nauky … je, že veškeré smyslové vnímání je třeba vyložit jako nějakou formu kontaktu či doteku. … Myšlení je tedy prices analogický smyslovému vnímání a dochází k němu, když odpovídající atomy zvnějšku zapůsobí na atomy duše či mysli a uvedou je do pohybu.“[18]

V etice razili atomisté teorii uměřenosti: každý by měl dělat to, na co stačí, aby byl šťastný, a nevybírat si věci, které jsou nad jeho síly. Člověk by měl být spokojen s přítomností „a srovnávat svůj život s životem těch, jimž se vede hůř“.[19] Démokritos říká, stejně jako Sókratés, že je důležité dbát o svou duši, ale s tím rozdílem, že stačí hledat osobní blaho a ne univerzální pravdy. Démokritova etika řeší různorodá témata, např. výchovu dětí, vzdělání, depresi, slast, politiku apod. I Démokritos je toho názoru, že prvořadým zájmem člověka by mělo být blaho státu. „Zákon může být prospěšný pouze tehdy, jestliže jej lidé chtějí respektovat. Jako vnější donucovací prostředek nemůže zabránit tomu, aby lidé „hřešili tajně“.“[20].

 

Problémy:

U Empedokla zůstává nevyjasněné, „v čem spočívá pokračující identita daimona, když jej jeden živel vyvrhuje do druhého a když se proměňuje z rostliny ve zvíře a člověka.“[21]KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 406, úryvek 401.). Daimon se asi bude stěhovat z jednoho života do druhého, podobně, jako by ho například během pobytu ve vězení stěhovali z jedné cely do druhé, z přísnějšího režimu (rostlina – musí být na jednom místě) do volnějšího (zvíře, pak člověk), a na konci bude propuštěn. Vzhledem k tomu, že jeho bloudění světem má přesně danou dobu (30000 let), asi nezáleží na rychlosti a stupni vývoje, který daimon prodělává, ale na tom, aby trest absolvoval celý. Vnitřní identita daimona se přitom zřejmě nemění (stále je to daimon) a střídají se jen jeho vnější podoby. Jeho vnitřní identita by se měnila v případě, že by mu bohové odebrali status daimona – v tom případě by zapomněl na to, že daimonem byl, a byl skutečně rostlinou, živočichem a člověkem, a zpět do „vzduchu“ by přišel jako nový daimon. O tom ale Empedoklés nemluví, říká pouze, že padlý daimon bude bloudit (viz

Není příliš jasné, zda Anaxagorás věřil v existenci více světů nebo světa jednoho. Myslím, že pokud by na počátku vznikl v celém univerzu jeden vír, musel by zřejmě existovat jen jeden svět (pokud by teorie o přitahování podobného podobným fungovala důsledně), ale stejně tak je asi možné, že i jeden vír by mohl v odlehlém koutě vesmíru způsobit chvění, z něhož by se vyvinul další. Nejvíce asi záleží na dosahu a síle prvního víru: kdyby do svého otáčení postupně zahrnul celé univerzum, byl by svět jeden, a kdyby působil pouze lokálně nebo svým otáčením podnítil vznik nového víru, bylo by světů více.

„Nevíme, jak Démokritos vykládal např. hmat: protože všechny smysly závisejí koneckonců na něm, je zjevně otázkou, jak se od něho liší např. zrak nebo chuť.“[22] Démokritos mohl všechny smysly chápat jako méně dokonalý hmat, tj. hmat pojímat jako nejdokonalejší ze smyslů, protože zprostředkovává přímý fyzický kontakt člověka se světem, nebo je vidět v jednom celku (všechny by si byly rovnocenné, jen by každý „hmatal“ jiným způsobem).

 



[1] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 364, úryvek 336.
[2] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 365.
[3] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 365: „Empedoklův zjevný obdiv k lékařům je pravděpodobně zčásti sebeobdivem“
[4] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 373.
[5] „Předpokládáme-li, že se navzájem mísí a vytvářejí tak smrtelné složeniny, můžeme se obejít bez myšlenky – která působila potíže Parmenidovi -, že existuje jakýsi absolutní vznik a absolutní zánik.“ KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 376.
[6] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 390.
[7] lidé vnímají díky průchodům ve smyslech. Průchody v každém smyslu mají poněkud odlišný tvar, a proto nemohou zpracovávat všechny typy informací (díky tomu např. nejde okem slyšet). Smyslové vnímání je dáno působením podobného na podobné, a stejně je to i s myšlením: „myšlení je myšlením podobného o podobném, nevědomost nevědomostí nepodobného o nepodobném“ (Kirk, 2004). Lidé myslí krví, protože v ní jsou obsaženy částečky všech prvků.
[8] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 405.
[9] daimoni?
[10] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 412.
[11] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 453.
[12] „Aithér a vzduch jsou pouze kolektivními jmény pro soubory teplejších, respektive studenějších (atd.) semen.“ (Str. 479)
[13] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 468. Mysl však není přítomna ve všech věcech, ale pouze v živých bytostech: „Mysl též ovládá všechny věci, které mají život, ať už větší či menší.“ (str. 467).
[14] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 492.
[15] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 521.
[16] Atomistické prázdno ovšem není souvislý prostor, „nádoba na atomy“, ale tvoří místo mezi nimi.
[17] Tato představa je převzata od Miléťanů: podle Anaximandra má země tvar válce.
[18] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 550, str. 551: „Leuikippos zjevně převzal empedoklovskou teorii, podle níž předměty vypouštějí výrony, popisované nyní jako obrazy, a působí ne smyslové orgány.“
[19] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 553.
[20] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 555.
[21] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 414.
[22] KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 551.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.