Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Stát, národní stát a občanská společnost

Vymezení státu v historických souvislostech, rozdíl mezi národním státem a občanskou společností
1. Stát
 
Termín „stát“ pochází z latinského slova „status“, které se překládá jako „ustanovenost, stav“[1] nebo také z italského „stato“, což znamená „stav“[2]. Pro označení organizované společnosti, která má území, obyvatele, vládu a moc zavedl termín „stát“ v období novověku Niccolo Machiavelli.
Blackův právnický slovník pojmem „stát“ rozumí „lid permanentně žijící na určitém vymezeném území, který je spojen zvyky a obyčeji a který vykonává prostřednictvím své vlády nezávislou suverenitu čili nejvyšší moc a kontrolu nad všemi osobami a věcmi v rámci těchto hranic, který může vyhlašovat válku a mír a navazovat mezinárodní vztahy s dalšími státy na zemi“[3].Andrew Heywood definuje „stát“ ve své knize Politologie jako „institucionalizované postupy přijímání kolektivních a zpravidla závazných rozhodnutí“[4]. Na jiném místě k této obecné definici dodává, že slovem „stát“ se v minulosti označovalo mnoho různých věcí, např. soubor veřejných institucí, územní jednotky, filosofické ideje nebo nástroj donucování a útisku[5]. V současnosti je „stát“ chápán jakožto suverénní politická jednotka nebo organizace, která zaštiťuje stálé obyvatelstvo žijící na stálém území; jak nad obyvatelstvem, tak nad územím, na němž se rozpíná, má stát v určitém slova smyslu neomezenou a svrchovanou moc, protože „stojí nade všemi ostatními sdruženími a skupinami ve společnosti“[6].
Jako charakteristické prvky zahrnuté v definicích státu bývá nejčastěji uváděno jasně vymezené území, stálé obyvatelstvo, suverénní státní moc a také to, že stát je za suverénní uznán již existujícími státy[7]. Asi nejdůležitější je pro konstituci státu právě pevný vztah území a jeho obyvatelstva. Tento vztah, toto politické společenství osob na určitém území, musí mít pevně daný řád, aby bylo možné hovořit o státu – ne každé politické společenství je státem, ale každý stát je politickým společenstvím. Svou autoritu stát vykonává prostřednictvím institucí, které jsou – na rozdíl od institucí občanské společnosti – veřejné, což znamená, že „zodpovídají za přijímání a prosazování kolektivních rozhodnutí“[8], takových rozhodnutí, která nějakým způsobem ovlivňují všechny občany a obyvatele státu, některé více a jiné méně, některé přímo a jiné nepřímo. Státní rozhodnutí jsou pokládána za závazná a stát používá své moci k tomu, aby jejich dodržování na občanech prostřednictvím trestů za jejich přestoupení vymáhal.
 
 
1. 1. Stát a vláda
 
Jak upozorňuje A. Heywood[9], je žádoucí striktně rozlišovat dva pojmy, které bývají často - a zcela chybně – zaměňovány. Jedná se o termíny „stát“ a „vláda“. Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, stát je organizace, která svým statutem zaštiťuje určité území a obyvatelstvo na tomto území žijící, a která má nad územím i jeho obyvateli svrchovanou a autoritativní moc.
„Vláda je nástroj, jehož prostřednictvím se uplatňuje autorita státu“[10]. Zatímco stát by měl zastupovat „veřejný zájem“ (nebo se alespoň do takovéto pozice stavět), zastupuje vláda poměrně nepokrytě především zájmy strany, která je aktuálně u moci, ač mnohdy pod rouškou starostlivosti a péče o veřejné blaho. S nadsázkou řečeno, stát jako by byl fotbalovým hřištěm, na němž se utkává vláda se svou opozicí za přítomnosti občanů. Jako ono fotbalové hřiště je i stát vzhledem k vládě organizací stálejší, stabilnější: v rámci existence státu se střídají různé vlády, k moci přicházejí různé strany, ale stát jako takový je navzdory jejich cirkulaci a obměnám stále jeden a tentýž. Stát je také chápán jako organizace, která je jako taková politicky neutrální, ačkoli jeho autoritu vykonávají střídající se politicky zainteresované vlády.
 
 
1. 2. Historická pojetí a koncepce státu
 
Mnozí teoretikové státu se ve svých dílech snažili stát vymezit vůči jiným formám lidských společenství, především vůči rodině, a také vůči náboženským společenstvím. „Rozdíl mezi politickým a náboženským společenstvím byl jasně definován na počátku náboženských sporů způsobených reformací“[11]. Tímto pojednáním například zahajuje Aristotelés svou Politiku[12]. Podle Aristotela je člověk „zoon politikon“, tvor společenský (politický), je tedy stvořen pro život ve společenství druhých lidí, čili ve státu, a z toho důvodu musí mít zájem dodržovat zákony a ústavu společenství, jehož je členem. Život člověka mimo společnost ostatních je dle Aristotela nemyslitelný. Stát a rodinu Aristoteles ještě v principu neodlišuje, naopak je k sobě vzájemně přirovnává a tvrdí, že „autorita manžela vůči manželce se podobá republikánské vládě, kdežto autoritu otce vůči dětem lze srovnat s výkonem autority v monarchii“[13]. Aristotelés již také směřoval k rozlišení moci výkonné, zákonodárné a soudní, které od sebe v polovině 18. století oddělil Charles de Secondat, baron de la Brède a de Montesquieu ve stati O duchu zákonů. Za nejlepší druh státního zřízení pokládal Aristotelés politeiu neboli vládu mocným v zájmu všech, a to proto, že ji vyhodnotil jako nejlepší ze všech ústav. Aristoteles totiž kritizoval „vládu lidu“, jelikož se domníval, že „masy budou rozezleny na bohatství nemnohých a až příliš snadno podlehnou nějakému demagogovi. Proto se stavěl za „smíšenou“ ústavu, která by spojila prvky demokracie a aristokracie a vládnutí ponechala v rukou „středních tříd“, které nejsou bohaté ani chudé.“[14] Celkem rozeznával šest typů státních uskupení: monarchie, autokracie (neboli tyrannis), aristokracie, oligarchie, politeia a demokracie. Charakterizoval je pomocí dvou proměnných: podle toho, kdo vládne a kdo má z výsledku činností vládců největší užitek. V tyranii vládne jeden a prospěch z toho má on sám, v oligarchii vládne skupina vládců, které z toho také plyne užitek, a v demokracii vládnou mnozí a pro mnohé je to také užitečné. V monarchii vládne jeden vládce, v aristokracii skupina a v politei vládnou mnozí; prospěch mají v těchto třech zřízeních všichni[15]. Jelikož v politeii vládnou mnozí a užitek z toho mají všichni, pokládal Aristotelés tento druh státního zřízení za nejlepší.
Aristotelův starší současník a učitel Platón vytvořil utopistickou teorii ideálního státu, o niž se opíralo mnoho dalších myslitelů, jako např. Thomas More (dílo Utopie) nebo Tomasso Campanella ve svém spise Sluneční stát. Platón si stát představoval jako „člověka ve velkém“[16], který má stejně jako duše člověka tři části: rozumovou, která by měla tělu v ideálním případě vládnout (ve státě by to měli být filosofové), afektivní (armáda) a žádostivou (lid). V Platónově etice těmto třem částem duše a třem společenským třídám odpovídají tři základní zdatnosti: rozumnost, statečnost a uměřenost. Dvě nejvyšší třídy nemají soukromé, nýbrž pouze kolektivní vlastnictví, aby nemuseli bojovat s pokušením sloužit svým osobním zájmům. Právo soukromého vlastnictví naopak Platón přiznává nejnižší třídě, která by „nechápala oprávnění“[17] kolektivismu.
Novověké pojetí státu rozvíjel ve svých myšlenkách italský historik, filosof státu a spisovatel Niccolo Machiavelli. Vytvořil koncepci na církvi nezávislého státu, který má usilovat o obecné blaho. Za nejlepší státní zřízení pokládá republiku, ale vzhledem k dobovým okolnostem upřednostňoval monarchii, kde jsou všichni občané podřízeni jednomu vládci. Panovník má právo použít k prosazení svých cílů jakékoli dostupné prostředky včetně těch, které většina lidí pokládá za nemorální (násilí, podvody, úskoky, pokrytectví apod.). Důležité je podotknout, že stát není podle Machiavelliho organizací, kterou by na základě vzájemné dohody postulovali svobodní lidé; je naopak výsledkem vůle silných a vlivných jedinců vládnout a jejich umění tento cíl naplňovat. Machiavelliho koncepce státu nastavuje zrcadlo vládní praxi jeho doby a pokouší se vnést do různých tehdy používaných metod vládnutí systém a řád.
Teorii společenské smlouvy, kterou Machiavelli pokládal za nereálnou, rozvinul Thomas Hobbes ve svém díle Leviathan neboli Obsah, forma a moc duchovního a občanského stavu. Předkládá zde myšlenku přirozeného stavu, ve kterém lidé žili předtím, než se spolčili do státu. Protože člověk je přirozeně sobecký a egoistický, byla tímto přirozeným stavem válka všech proti všem; aby však člověk mohl přežít, musel sjednat s druhými tzv. společenskou smlouvu, „v níž se zřekl části svých práv ve prospěch suverénního státu, aby tím zajistil svá práva zbylá“[18]. Za nejvhodnější formu státního zřízení pokládá Hobbes monarchii, takový stát, v němž se všichni podřizují jednomu vládci. Hobbes také odlišuje politickou moc a společenství od moci a společenství církevního, které má podle něj spíše funkci vzdělávací, respektive vyučovací a přesvědčovací. Světský stát je naproti tomu záležitostí organizace lidí v něm do takové formy, která by umožňovala společenský rozvoj.
Teorie společenské smlouvy Johna Locka je založena na předpokladu, že „stát vzniká z vůle původně svobodných a vzájemně si rovných individuí jako garant jejich přirozených práv. Cílem lidského jednání má být dosažení obecného blaha prostřednictvím individuálního uspokojení“[19]. Na rozdíl od Hobbese se Locke svou teorií nepokouší ospravedlnit absolutistickou vládu a upozorňuje na to, že státní moc nemá právo dotýkat se ničeho jiného než majetkových poměrů a občanských práv obyvatel; stát by kupříkladu neměl mít moc nařizovat lidem, jaké náboženské vyznání mají zastávat. Hobbes byl v tomto směru konformista a státní náboženství (vyznávané byť jen „naoko“, jen „pro forma“ před ostatními) přijímal jako účinný jednotící prvek občanstva.
Locke a Hobbes se liší také ve svém pojetí vlastnictví. John Locke totiž uznával existenci vlastnictví již před ustanovením společenské smlouvy, tj. již v přirozeném stavu, zatímco podle Thomase Hobbese v přirozeném stavu žádné vlastnictví neexistovalo, vládly neustálé boje, žilo se v nepřestávající válce všech proti všem („bellum omnium contra omnes“). V Lockově přirozeném stavu lidé naopak vlastní svou práci a tedy i to, co je jejím výstupem;.
„Na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století, po francouzské a průmyslové revoluci, nabyl významu další prvek definice státu: odlišení státu a společnosti. Společnost v tomto kontextu znamenala nikoliv základní jednotu mezi lidskými bytostmi vytvořenou státem, ale spíše síť interakce a výměny tvořenou jednotlivci uplatňujícími právo uspokojovat své specifické potřeby svým vlastním způsobem. Hegel byl jedním z prvních myslitelů, kteří definovali tento rozdíl, když ve svých Základech filosofie práva řekl, že vlastní stát nesmí být směšován s občanskou společností.“[20]
 
 
1. 3. Národ a národní stát
 
Na sklonku 18. století, v době francouzské revoluce, se také pojem „národa“, entity, která měla hrát v dalším vývoji státu a jeho definice klíčovou roli, rozšířil a zahrnul pod svá křídla nově i nižší společenské vrstvy. Pojem národa se sice utvářel již od doby karolínské renesance, kdy se šlechta a duchovní „začali označovat latinským termínem „natio“, aby zdůraznili používání společného jazyka a společnou historickou zkušenost. Termín národa se nevztahoval na celou populaci regionu, ale pouze na ty třídy, které si vyvinuly pocit identity založený na jazyku a historii a jednaly na základě něho.“[21]
„Později - od patnáctého století dodnes - jsou za národ považováni lidé, kteří sdílí společné zákony a politické instituce na určitém teritoriu a rámci pevně vymezených hranic. Podle této novější koncepce je národ societas civilis – občanská společnost, tj. politická komunita občanů určitého státu, kteří jsou oprávněni účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu.“[22]
„Národ“ se tedy stal novým pojítkem mezi svobodnými lidmi rozmanitých zájmů žijících na jednom území. V předrevolučním období (tj. před Velkou francouzskou revolucí) však nebyl podle mého názoru pojem národa pro sebeidentifikaci člověka tolik důležitý, ačkoli již byl pojem národa, jak jej známe dnes, v podstatě ustaven; podstatnější byla stále přece jen příslušnost k vlastnímu rodu, k vlastní rodinné tradici, případně k domácímu církevnímu společenství, a ne prvotně k anonymnímu lidu, který žil s člověkem na jednom území a neměl pro něj nijaký zvláštní osobní význam. S  technickou revolucí přineslo 19. století také urbanismus, stěhování lidí do anonymního prostředí měst, a s ním také odloučení těchto jedinců od jejich domácí kultury a nezřídka i rodiny a potřebu nové identifikace s jinou entitou, kterou se stal právě národ. Národ je nyní definován jako „pospolitost lidí, kteří žijí ve stejném zeměpisném prostoru a jsou spojeni společnými hodnotami a tradicemi, jazykem, dějinami, náboženstvím apod.“[23]. Byl-li v předrevolučním období národ prakticky ztotožňován se státem (tj. příslušníkem národa byl každý, kdo žil na území jeho státu), je po revoluci oproti národu stát vymezen především územními hranicemi, za které již moc jeho politických institucí nesahá. V jednom státě žije více národů a jeden národ bývá rozptýlen do více států. Národy si začínají vytvářet, uvědomovat a budovat svou novou identitu. Tyto tendence můžeme v tomto období vnímat v literatuře (např. první a druhá vlna českého národního obrození) i třeba v hudbě, kde se v průběhu devatenáctého století vytvářejí „národní styly“ a odlišuje se od sebe hudba německá, ruská, česká apod. Roste také zájem o lidovou slovesnost a lidovou hudbu, jejíž charakter a nápěvky se pak výrazným způsobem promítají i do tvůrčí činnosti hudebních skladatelů a zpětně pomáhají národnímu sebeuvědomění tím, že prostřednictvím identifikace s určitými kulturními prvky, jejichž společná základna je nyní zdůrazňována, vytvářejí v lidech pocit soudržnosti a vědomí příslušnosti k danému kulturnímu okruhu, kterému se nyní říká národ.
Státem jsou pro jedince hranice území, na němž se nachází místo, kde žije, kdežto národnost je spíše věcí vnitřní volby, pocitu vnitřní spřízněnosti s kulturou, tradicemi a zvyky určité skupiny lidí. V jednom státě mohou žít – a také žijí – příslušníci mnoha národností, a naopak lidé jednoho národa žijí rozptýleni ve více státech. Současnost je v podstatě dobou národních států s národním hospodářstvím, avšak, jak podotýká Noam Chomsky[24], směřuje k mezinárodnímu hospodářství a tím i k mezinárodnímu státu a v důsledku toho i k mezinárodní výkonné moci.
Pojem národa je podle mého názoru pojmem vágním. Lidé, kteří jsou příslušníky jednoho národa (tj. ti, kteří si do kolonky „národnost“ v různých formulářích píší stejné slovo, jako ostatní, a hlásí se tak k národu českému, slezskému, moravskému apod.) toho spolu ve skutečnosti nemají příliš mnoho společného, ve většině případů snad jen to, že mluví stejným jazykem a žijí na stejném území. Jak již bylo uvedeno výše, neplatí automaticky, že ti, kdo mluví stejným jazykem, například česky, se cítí být Čechy, ani pokud současně žijí v České republice.
 
 
2. Občanská společnost
 
Pojem „občanská společnost“ bývá chápán ve dvou hlavních významech. Občanskou společností lze rozumět jednak „společenství občanů“, tj. obyvatel státu, kteří si spolu smluvili pravidla svého soužití a dodržují je, jednak také „aktivní angažování se občanů ve věcech obecných“[25], tedy ve věcech společenských.
První z výše uvedených názorů občanskou společnost nikterak nevymezuje vůči státu a označení „občanská společnost“ vnímá jako termín, kterým lze vystihnout vztah občanů ke státu i k sobě navzájem: občané se spolu domluvili na pravidlech, která budou v zájmu svého pohodlí a bezpečí respektovat, a vzdali se tak zároveň části svých práv nebo svobod, které měli v přirozeném stavu, v době, kdy ještě neexistovala žádná státní uspořádání, ve prospěch vyšší instance, která jim posléze zajišťovala bezpečí a mír. Touto společenskou smlouvou dali vzniknout státu jakožto instituci, která má na to, co si spolu domluvili, dohlížet, aby občané pravidla smlouvy neporušovali.
Druhý názor občanskou společnost od státu poměrně striktně odlišuje, ačkoli i takto vnímaná občanská společnost funguje v jeho rámci. Podle tohoto pojetí se souslovím „občanská společnost“ rozumí aktivní angažovanost občanů státu v občanských iniciativách a sdruženích, která řeší vše, kam stát nedosáhne, co zanedbá nebo co podle členů těchto spolků neprovádí podle jejich představ. Aktivní angažovanost občanů lze však vnímat i v poněkud užším slova smyslu jako jejich členství v politických stranách nebo účast na volbách. Existuje také myšlenka, že občanská společnost, iniciativy nebo neorganizovaná veřejnost vůbec, by od státu a politických stran měla převzít větší část rozhodovacích pravomocí prostřednictvím zavádění prvků přímé demokracie do vládního systému.
 
 
3. Občanská společnost v intencích národního státu
 
Budeme-li občanskou společnost pojímat v širším smyslu jako množinu všech občanů určitého státu, pak národní stát bezesporu je občanskou společností. Ovšem budeme-li pojmem občanská společnost označovat občanskou společnost v užším slova smyslu, bude-li pojem občanská společnost zahrnovat pouze aktivní angažování se občanů ve věcech veřejných, pak se termíny „národní stát“ a „občanská společnost“ již významově zcela nepřekrývají, jak tomu bylo v předchozím případě při konfrontaci pojmu „národní stát“ s pojmem občanské společnosti v širším slova smyslu. V dalším textu práce již budu občanskou společností rozumět občanskou společnost v užším slova smyslu, tedy vlastní veřejné aktivity občanů, zejména jejich angažovanost v různých spolcích, sdruženích apod., a nikoli pouze občany jako takové, ať už aktivní či neaktivní.
Národní stát je v tomto kontextu širším pojmem než občanská společnost, protože, jak již bylo několikrát zmíněno, zahrnuje i ty občany, kteří nejsou členy občanské společnosti v užším slova smyslu, tedy i ty, kteří nejsou nijak aktivní ve věcech veřejných. Občanská společnost je tak integrální součástí národního státu a národní stát tvoří množinu všech občanů, která mimo jiné zahrnuje i aktivní členy občanské společnosti. Národní stát je tedy jakousi základnou, na jejíž půdě se občanská společnost rozvíjí a působí. „Národní stát je stále nejdůležitější kolektivní jednotkou, která jednotlivcům poskytuje určitou ochranu (sociální, diplomatickou, vojenskou atd.). Jeho existence závisí na životaschopné občanské společnosti, která si definuje míru této ochrany.“[26]
Na funkční občanské společnosti však nezávisí jen existence národního státu jako takového, ale především existence demokracie, jíž především je občanská společnost v tom smyslu, který jsem nastínila na začátku této kapitoly, oporou. Národní stát totiž nemusí být jen demokratický, národní stát může existovat i v totalitním režimu nebo absolutistické monarchii; v těchto dvou typech zřízení je dokonce žádoucí, aby se občané cítili být „všichni jedné mysli“ – jednotný dav se totiž daleko lépe ovládá. „Občanskou společnost tvoří síť tzv. „zprostředkujících struktur“, pletivo mezi jednotlivcem a státem. Diktatuře záleží na tom, aby toto pletivo co nejdřív vymýtila, aby občan byl zcela závislý na státu. I do nejdůležitější z těchto struktur, rodiny, se stát chtěl co nejvíc plést, chtěl mít monopol na výchovu.“[27] Občanská společnost má vytvářet podhoubí pro státní politickou scénu a převzít na svá bedra rozhodování ve věcech, které ze své pozice ovlivnit může. Například může ovlivnit a motivovat lokální politické dění prostřednictvím různých občanských iniciativ a sdružení, nebo podněcovat rozsáhlejší, dalo by se říci „celospolečenské“ diskuse, pokud by se chopila témat s dosahem širším než regionálním.
V dnešní společnosti již národní stát podle mého názoru pozbývá na významu ve světle tendencí k multikulturalitě a globalizaci. Zdá se mi, že to, co utváří identitu, zařazenost člověka do společnosti, není již na prvním místě vědomí příslušnosti k určitému národu, a potažmo i k příslušnému „národnímu státu“, ale spíše právě pocit sounáležitosti s určitou názorově vyhraněnou skupinou lidí, s nimiž sdílí podobné názory, zajímá se o podobné věci a hledí podobným směrem do budoucna.
To odkazuje zpět k občanským iniciativám, i občanské společnosti v užším slova smyslu, jak jsem ji definovala dříve: není snad právě tato jakási potřeba nacházet lidi, kteří sledují stejný cíl a společnými silami se posléze tuto metu pokoušet zdolat, hnacím motorem moderní občanské společnosti? Takovéto iniciativy mnohdy plní „identifikační“ funkci daleko lépe než některé velké „odosobněné“ instituce, jako je například právě národ, politické strany nebo také církve, protože jsou mnohem pružnější a nesvazují člověka tak jako velké tradiční instituce svými zkostnatělými organizačními strukturami a přístupy. Občanské iniciativy a jakékoli rozhodování na společenské úrovni vůbec však byly a dosud jsou záležitostí menšiny, a proto nelze o tradičních institucích tvrdit, že jsou zastaralé a zbytečné: pro mnohé jedince, kteří nemají vyhraněný vlastní názor a cíl, mohou být a také jsou tyto instituce útočištěm, jistotou, pod jejíž křídla se společensky nedefinovaný a nezařazený člověk může schovat a cítit se díky tomu bezpečně.
 


[1] BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. Olomouc: FIN, 1995. °1. vydání. Str. 387.
[2] DUROZOI, G.; ROUSSEL, A. Filozofický slovník. Str. 286.
[3] BLACK, H. C. ; NOLAN, J. R. ; NOLAN-HALEY, J. M. Blackův právnický slovník. 2. díl. Přel. Vladimír Balaš a kol. 6. vydání. Praha : VICTORIA PUBLISHING, 1993. Str. 1288.
[4] Viz HEYWOOD, A. Politologie. Přel. Zdeněk Masopust. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2008. 3. vydání. Str. 46.
[5] Viz Tamtéž. Str. 116.
[6] Tamtéž. Str. 117.
[8] Tamtéž. Str. 117. Instituce občanské společnosti jsou naproti tomu soukromé a reprezentují zájmy jednotlivců nebo užší skupiny lidí.
[9] Viz HEYWOOD, A. Politologie. Str. …
[10] Tamtéž. Str. 118.
[11] MILLER, D. (Ed.) Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Přel. Jana Kuchtová, Ivo Lukáš, Jana Ogrocká. Brno: CDK, PROGLAS/ JOTA, 1995. Str. 499.
[12] Tamtéž.
[13] DUROZOI, G.; ROUSSEL, A. Filozofický slovník. Přel. Jan Binder a kol. 1. vydání. Praha: EWA Edition, 1994. Str. 20.
[14] HEYWOOD, A. Politologie. Str. 48.
[15] Viz Tamtéž.
[16] DUROZOI, G.; ROUSSEL, A. Filozofický slovník. Str. 222.
[17] DUROZOI, G.; ROUSSEL, A. Filozofický slovník. Str. 222.
[18] BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. Str. 179.
[19] BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. Str. 244.
[20] MILLER, D. (Ed.) Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Str. 499.
[21] http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=212&lst=106 Vevětě “Termín národ se nevztahoval na celou populaci regionu, ale pouze na ty třídy, které si vyvinuly pocit identity založený na jazyku a historii a jednali na základě něho.“ opravuji slovo „jednali“ na „jednaly“.
[23] BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. Str. 284.
 
 
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.