Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Hudba

Chorálník k Evangelickému kancionálu

Estetická analýza Chorálníku k Evangelickému kancionálu SCEAV a jeho Dodatku, zpracovaného J. Podolou

Chorálník k evangelickému kancionálu Slezské církve evangelické a. v. (dále Chorálník)byl vydán Církevní radou Slezské církve evangelické a. v. v Českém Těšíně v roce 1961. Harmonizace dalších písní z Evangelického kancionálu vyšly pod názvem Dodatek k českému chorálníku slezské církve evang. a. v. (dále Dodatek) v Českém Těšíně roku 1971, čili o deset let později.

Čtyřhlasé úpravy písní v Chorálníku i v jeho Dodatku vytvořilJosef Podola, regionálně a vnitrocírkevně známý třinecký rodák, varhaník, sbormistr, dirigent a hudební skladatel. Jak J. Podola sám podotkl, pocházejí harmonizace duchovních písní v Chorálníku z nejranější doby jeho tvorby, jsou to de facto jakási kompoziční cvičení, která zpracovával ještě v době svého studia kompozice pod vedení prof. Karola Hlawiczky, polského muzikologa, hudebního kritika, dirigenta, varhaníka a skladatele. K rozvinutí podrobnější analýzy tohoto hudebního díla bude třeba zmínit se o „kompoziční orientaci“ jeho autora. J. Podola je v prvé řadě „praktickým hudebníkem“, jak o sobě sám rád a často tvrdí. Ve svém díle sleduje několik cílů: chce tvořit skladby dobře hratelné a provozovatelné na více hudebních nástrojů s průzračnou a snadno srozumitelnou hudební fakturou, příjemné a snadné pro poslech a chce svou hudbou oslavovat Boha, tvoří svou hudbu s očima obrazně řečeno obrácenýma k Boží tváři.

Harmonizace písní v Chorálníku nevznikaly prvotně s myšlenkou na jejich následné použití v rámci církve, ale byla to pouze čtyřhlasá harmonická cvičení, jaká zpracovávají studenti konzervatoří v hodinách harmonie. Chorálník byl vydán v návaznosti na liturgickou reformu probíhající v padesátých letech 20. století v rámci Slezské církve evangelické augsburského vyznání, která jako taková vznikla v roce 1950 jakožto instituce, v jejímž rámci se sjednotily po druhé světové válce roztříštěné slezské luterské sbory. „Po období mocensko-politických zápasů a národnostních vášní v letech 1945 – 1948 uhájily slezské luterské sbory v roce 1948 svoji autonomii v rámci vlastní církevní organizace, která od roku 1950 používá název Slezská církev evangelická augsburského vyznání a rovněž polský název "Śląski Kościoł Ewangelicki Augsburskiego Wyznania.“[1] Liturgickou reformou chtěla církev podpořit organizační jednotu svých sborů; součástí této reformy bylo také vydání Liturgických nápěvů v roce 1957[2]. Provádění liturgické reformy podpořil XII. synod ČCE v roce 1956; povolení vydal Státní úřad pro věci církevní se sídlem v Praze, zřízený Zákonem č. 217/1949 Sb. o zřízení Státního úřadu pro věci církevní[3]. Paradoxně proti reformě byly podle slov J. Podoly místní orgány („dozor nad církvemi v lokálním měřítku vykonávali na základě podzákonných norem tajemníci pro věci církevní okresních národních výborů a církevní oddělení krajských národních výborů“)[4]. Práce na reformě tak kvůli jejich nesouhlasnému postoji musela podle slov J. Podoly probíhat v utajení, i když bylo vše oficiálně povoleno. Jednotná liturgie se začala povinně zavádět ve všech sborech SCEAV ihned po vydání Liturgických nápěvů, čili ještě v roce 1957.

Chorálník byl vydán později než Liturgické nápěvy, a to z toho důvodu, že v církvi přece jen existovaly materiály, z nichž varhaníci mohli při doprovázení zpěvu obce věřících čerpat[5]. Přesto však církev začala pociťovat potřebu nové varhanní partitury[6], která by obsahovala všechny písně z druhého vydání Evangelického kancionálu, z vydání, jehož příprava byla rovněž součástí již zmiňované liturgické reformy. První vydání Evangelického kancionálu vyšlo roku 1947. „Sestavením kancionálu byl pověřen Evald Krygel, evangelický farář v Třinci“[7], s nímž Josef Podola na sestavení Chorálníku spolupracoval. „Dosavadní partitura, kterou vydal třinecký farář dr. Evald Krygel, byla jen pomocným dílkem, které obsahovalo jen ty nápěvy, které nebyly v partituře Kluzově a Pustowkově“[8], jichž se v té době v církvi užívalo. Chorálník s tříletým zpožděním následoval druhé vydání Evangelického kancionálu; stejně tak DodatekChorálníku následoval čtvrté vydání kancionálu z roku 1969.

Dodatek obsahuje harmonizace novějších a melodicky živějších písní, kterými bylo doplněno čtvrté vydání Evangelického kancionálu. Jak podotýká církevní rada v předmluvě k tomuto vydání, hlavním cílem implantace nových písní do Kancionálu  bylo oživit duchovní zpěv jak na „službách Božích, tak i v celém sborovém a rodinném životě věřících“[9] a přispět tak k šíření evangelizační zvěsti i do sekulární společnosti prostřednictvím různých evangelizačních shromáždění[10]. Na Dodatku již pracoval J. Podola sám a prvoplánovitě, tj. jeho prvotním záměrem bylo vytvořit úpravy písní pro zpěv v kostele. Harmonizace těchto písní jsou svěžejší a nestřídají tak často akordické funkce jako úpravy v Chorálníku, což je jistě dáno i tím, že se jedná o písně novější a že i J. Podola dopřál sám sobě v jejich tvorbě větší volnost, čemuž mu pomohlo jistě už jen to, že je již netvořil v prvním plánu jako „akademická“ harmonická cvičení.

V dnešní době již církev pociťovala potřebu modernizovat a tím i zatraktivnit jak liturgii samotnou, tak i Evangelický kancionál, proto v nedávné době proběhla nová liturgická reforma, na níž se J. Podola také podílel. Výstupem této zásadní reformy je nový kancionál, který vyšel v roce 2002, následován českým zpěvníkem z roku 2005. Starší Podolova liturgie dosud, ač již v dosti redukované podobě, přetrvává v kostele České církve evangelické v Českém Těšíně Na Rozvoji.

 


 


 

[1] FILIPI, P. a kol. Malá encyklopedie evangelických církví. První vydání. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-378-7. Str. 123.

[2] Podrobnosti o Liturgických nápěvech viz MÜLLEROVÁ, L. Josef Podola a jeho podíl na současné podobě liturgické praxe v kostele ČCE „Na Rozvoji“ v Českém Těšíně. Str. 12 – 21.

[3] Viz HANUŠ, J.; STŘÍBRNÝ, J. (eds.). Stát a církev v roce 1950. Sborník příspěvků z konference pořádané Českou křesťanskou akademií, Ústavem pro soudobé dějiny, Centrem pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským dne 21. června 2000 v Emauzském klášteře v Praze. Brno: CDK, 2000. 1. vydání. ISBN 80-85959-71-2. Str. 26. „Pro Slovensko byl zřízen Slovenský úřad pro věci církevní, řízená vládou určeným pověřencem. Vládním nařízením č. 19/1956 Sb. byly oba úřady zrušeny a jejich kompetence přešla na ministerstvo školství a kultury, resp. stejnojmenné povereníctvo.“ (Tamtéž. Str. 32). Po roce 1969 pověřil stát prováděním církevní politiky Sekretariáty pro věci církevní při federální a české vládě, při krajských a okresních národních výborech. Rozhodnutí církevních sekretariátů spoluurčovala Státní bezpečnost. (Viz DINUŠ, P. Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování STB. Vydání 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. ISBN 80-8621-08-1. Str. 10.).

[4] HANUŠ, J.; STŘÍBRNÝ, J. (eds.). Stát a církev v roce 1950. Sborník příspěvků z konference pořádané Českou křesťanskou akademií, Ústavem pro soudobé dějiny, Centrem pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským dne 21. června 2000 v Emauzském klášteře v Praze. Brno: CDK, 2000. Str. 32.

[5] Viz tentýž odstavec níže.

[6] Viz Předmluva k Chorálníku: „V naší církvi se již dlouho pociťovala potřeba nové úplné partitury k českému kancionálu.“

[7] Církevní rada Slezské církve evangelické a. v. Český Těšín. Evangelický kancionál Slezské církve evangelické a. v. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1989. Předmluva k prvnímu vydání.

[8] Viz Předmluva k Chorálníku.

[9] Církevní rada Slezské církve evangelické a. v. Český Těšín. Evangelický kancionál Slezské církve evangelické a. v. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1989. Předmluva k čtvrtému vydání.

[10] Viz Tamtéž: „Jsou vhodné zvlášť pro různá evangelizační shromáždění.“

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.