Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Odkazy

Němčina v Neratovicích

Spolupráce s provizními e-shopy

Vydělávejte na internetu spoluprací s e-shopy! Novinka!

Zarob si peniaze

Zarabiaj pieniadze

Já a vánoční výzdoba

Můj postoj k vánoční výzdobě na ulicích

Pednolino 2010

Nezapomenutelná cesta

Blog - Respekt.cz

Zde jsou k vidění další mé články...

Toplist

TOPlist

Hudba

Hudba velkých starověkých kultur

Poznámky k hudební praxi a podobě a vývoji hudebních nástrojů dvou velkých starověkých kultur: Mezopotámie a Egypta včetně jejich srovnání

HUDBA VELKÝCH STAROVĚKÝCH KULTUR

S koncem poslední doby ledové byla lidská populace donucena přizpůsobit se novým klimatickým podmínkám. Klimatické změny odehrávající se přibližně v časovém rozmezí 10000 – 6000 let před naším letopočtem způsobily rozrůstání lesů, jehož přirozeným důsledkem byl úbytek stepí a tím i stád lovné zvěře. Proto nastal v té době zásadní obrat ve způsobu obživy: člověk se z lovce přestylizoval do role zemědělce a chovatele dobytka, začal budovat trvalá sídliště a rozvíjel výrobu.

V úrodných oblastech se začaly formovat první třídní společnosti. Veškerá moc byla cele v rukou vládce a skupiny kněží, přičemž jejich významový protipól tvořila vrstva zcela bezprávných otroků.

Počátky velkých starověkých kultur spadají do období po odeznění série přírodních katastrof, které se odehrály někdy kolem let 6000 – 3000 př.n.l. V pramenech (Bible, Epos o Gilgamešovi) jsou zmiňovány pod označením "potopa světa".

Samozřejmě nelze určit, která ze starověkých kultur "vyplula na povrch jako první", zda egyptská, mezopotámská, čínská nebo třeba indická – je ale jisté, že za každým z jejich hmatatelných pozůstatků stojí letitá, nesmírně cenná lidská zkušenost, tradice a minulost.

Vývoj hudby i ostatních oborů lidské činnosti nejprve podstatně urychlila dělby práce, která dala mimo jiné i podnět ke vzniku muzikantské profese, a posléze i objevení možnosti využití kovů, zpočátku mědi a následně bronzu, jako výrobních materiálů. Spolu s "vynalezením" písma začalo vedle umění výtvarného a hudebního krystalizovat umění literární. Písemné dokumenty pak podstatnou měrou rozšířily spektrum pramenů, z nichž můžeme čerpat informace o tehdejší společnosti.

HUDEBNÍ NÁSTROJE PALEOLITU A DOBY BRONZOVÉ

Z doby bronzové pocházejí obruče a ozdoby z nedochovaných zvířecích rohů, a také jejich kovové napodobeniny. Za nejdokonalejší artefakty vytvořené v této epoše je možné považovat severské lury, používané především v oblasti dnešního Dánska a jižního Norska. Lury mají hladké, hadovitě štíhlé tělo polospirálovitého tvaru, které se vzpíná směrem vzhůru. Jsou opatřeny pozounovitým náustkem a plochým zdobeným roztrubem. Vyskytovaly se vždy v páru, obě stejně laděné. Vzorem této párovosti byly zvířecí rohy – jeden nástroj byl zrcadlovým obrazem druhého. Stejný efekt můžeme pozorovat také na svých končetinách či uších.

Nejstarší hliněné bubny nalezené v Evropě pocházejí z doby kolem roku 3000 př.n.l. Mají zdobený korpus s výběžky pro zachycení membrány.

SROVNÁNÍ KULTURY MEZOPOTÁMSKÉ S EGYPTSKOU

V zemi mezi dvěma řekami, Eufratem a Tigridem, Řeky později nazvané Mezopotámie (=Meziříčí), se vyvinula vysoce vyspělá kultura, jejíž úroveň lze srovnávat snad jen s kulturou starověkého Egypta. Charakteristika jejich vývoje se však liší: zatímco pro Egypt byly typické náhlé reformy, skoky, probíhala transformace mezopotamské kultury plynule bez větších zvratů. Mezopotamská kultura však byla oproti egyptské poněkud v nevýhodě – její památky se z větší části rozpadly v prach a v Egyptě se naopak dochovalo kvantum monumentů, soch, obelisků, maleb, keramiky a jiných předmětů. Tento "handicap" mezopotámské kultury tkví mimo jiné i v kvalitě užitých stavebních materiálů.

Egypťané své pyramidy budovali z obrovských kamenných bloků. Protože o kameny byla na území Mezopotámie již tradičně velká nouze, dávali tamější stavitelé přednost nepáleným hliněným cihlám sušeným na slunci. I navzdory tomuto znevýhodnění zde vznikaly na svou dobu gigantické městské státy – v každém z nich žilo v průměru 50000 – 70000 obyvatel, což tehdy bylo skutečně mnoho. Tato legendární města se postupem času "rozsypala" a utvořila tak vyvýšené pahorky, tzv. telly, které se staly předmětem výzkumu mnoha badatelů. Vykopávky zahájil v roce 1843 Francouz Paul-Émile Botta a odkryl zříceniny Ninive a trosky asyrského paláce krále Sargona.

Městský stát byl typickým územním zřízením v Mezopotámii. Mezopotámie jako celek zastupovala spíše typ regionálního státního útvaru. Nikdy zde nebylo dosaženo takové politické jednoty jako v Egyptě, v němž měl veškerou moc v rukou jeden panovník – faraon, jenž se považoval za vtělení boha na zemi.

Pro Egypt byl vždy příznačný dualismus mezi Severem a Jihem. Všechny separatistické snahy vzbouřenců vždy ihned tvrdě potlačila silná ústřední moc – naproti tomu stály mezopotámské městské státy s velkými pravomocemi, jejichž teokratický vládce sám sebe nikdy za boha nepokládal, naopak se u něj za lid přimlouval.

MEZOPOTÁMIE

V dějinách Mezopotámie sledujeme velké množství změn. Častá střídání osídlení s sebou nutně vnášela nové prvky i do kultury. Této skutečnosti nasvědčuje i fakt, že nositelé kultury, tedy i hudebníci, bývali při podrobování obyvatelstva nájezdníky ušetřeni a jejich umění převzato jako cenná hodnota.

SUMERSKÁ EPOCHA

Prvním kulturně vyspělým kmenem, který Mezopotámii osídlil, byli Sumerové. Stalo se tak ve 2. Polovině 4.tisíciletí př.n.l. Pro odpověď na otázku, odkud přišli, nemáme pevných vědeckých podkladů: mohla to být Íránská vysočina nebo Zadní Indie. Sumerům se podařilo dokonale splynout s původním obyvatelstvem – to, že do Mezopotámie přesídlili, dokazují jen dochované starší názvy některých měst, které se sumerštině po lingvistické stránce naprosto nepodobají.

V době kolem 3000 let př.n.l. zde vzniklo písmo, zprvu obrázkové, pak klínové. Díky tomu jsou se sumerskou civilizací spojeny nálezy prvních písemných záznamů o hudbě. Doplňují je hmotné pozůstatky odkryté archeologickými vykopávkami, z nichž mají největší význam pozůstatky z královského pohřebiště ve městě Ur, odkud například víme o zvyku pohřbívat spolu se zesnulým panovníkem po nuceném požití jedu jeho hudebníky i s nástroji.

Z jednoho z nejstarších hrobů v královském pohřebišti pochází tzv. Urská standarta. Má formu skříňky lichoběžníkovitého půdorysu, která je po obvodu zdobena slonovinovou mozaikou na tmavomodrém lazuritovém podkladu. Nejznámější jsou vyobrazení na obou jejích postranních částech, která ukazují dvě strany jedné mince – válku a mír. Na "válečné" desce je ve spodním pásu zachycen první "kreslený film". Řada obrázků ztvárňuje zrychlující vládcův povoz tažený koňským spřežením. Jeho pohyb je rozdělen do čtyř fází podle pohybu zvířat: krok, klus, cval, trysk. "Mírová" deska zvěčňuje hostinu na oslavu vítězství, při níž všichni zúčastnění naslouchají s číší v ruce pěvkyni doprovázené hráčem na lyru.

Původ standarty spadá do II. raně dynastického období, které je vymezeno lety 2600 – 2400 př.n.l. Její funkce je dodnes neznámá, avšak existují domněnky, že mohla sloužit jako ozvučna hudebního nástroje.

Ze stejné vrstvy vykopávek pochází i lyra podobná té na standartě. Rám nástroje je dřevěný a zdobený geometrickými tvary a zlatem vykládanou býčí hlavou.

Z pramenů dále zjišťujeme, že jak vokální, tak instrumentální hudba tvořila v Sumeru důležitou součást náboženských obřadů i života na královském dvoře. Takovou situaci zachycuje kromě urské standarty i reliéf na hliněné tabulce z Čoga Miš (dnešní Írán, kraj Chúzestán): u vladařova stolu probíhá hudební produkce s harfou, zpěvem, dechovým nástrojem a bubnem.

Hudbu v chrámech provozovali profesionální hudebníci vychovávaní v chrámových školách. Z písemných dokumentů máme informace o provádění oslavných zpěvů a žalozpěvů. O sumerské lidové hudbě žádné záznamy neexistují; stejně jako zde byla i jinde "nehodna pozornosti" dobových zpravodajů.

Sumerští hudebníci se těšili velké popularitě, o čemž svědčí i časté případy, kdy se v pramenech dochovala jejich jména. Nejstarším konkrétně pojmenovaným hudebníkem byl Pa-Bab-Bi-Gagir-Gal; jeho mladší kolegyně Ur-Nanše byla dokonce zvěčněna ve formě sošky.

SEMITSKÁ EPOCHA

Počátek semitské éry spadá do období kolem roku 2400 př.Kr., kdy Sumerové podlehli náporu Akkadů. Zakladatelem akkadské dynastie byl důstojník Šarru-kínu (zákonný král). Z toho je odvozené jméno Sargon, které se k jeho označení používá.

O tom, jak barbarsky vyvrátili semité hlavní město Ur, vypovídá sumerské literární dílo "Nářek nad zkázou města Ur". Sumerskou kulturu jako takovou však Akkadové nezničili, naopak přijali její hodnoty za své a poskytli prostor pro jejich další rozvíjení. To se týkalo veškeré vzdělanosti: písma, náboženství, hudby i umění. Hlavním znakem akkadského ducha bylo svobodněji pojímané myšlení, které už nebylo tolik svázané s náboženstvím a více se zaobíralo prvky každodenního života. Dalo by se říci, že celkově vnesli Akkadové do sumerské kultury více "lidskosti" a fantazie – jinak v ní ale nenastal žádný podstatnější zlom. Patrně nejmarkantnější změn, která s příchodem Akkadů nastala, se projevila v módě: zatímco Sumerové nenosili vousy a měli dohladka vyholené hlavy, tíhli nově příchozí akkadové k opačné tendenci – vlasy i vousy měli dlouhé. Podle jejich učení to byl symbol mužnosti a síly.

Pokud bychom chtěli v novější době najít nějaký mezník podobný tomu, kterým dozajista byl pro sumerskou kulturu příchod akkadů, můžeme jej vidět v renesanci, jejíž humanistické ideály rovněž vnesly svěží vzduch do středověkého církevního dogmatismu.

Rozmach akkadského národa byl zastaven nájezdem Gudejců. V následujícím krátkém období obnovení kultury Sumerů nezaznamenalo umění žádnou zvláštní stagnaci ani výraznější posun kupředu, spíše se obracelo zpět ke kořenům sumerské epochy. Stále zde přetrvával silný vliv akkadů. Novosumerské zřízení se rozpadlo kolem roku 2000 př.n.l. Novým sjednotitelem říše se stal babylonský král Chammurapi. Další kulturní rozvoj Mezopotámie se tedy odehrával v souvislosti s rozkvětem města Babylónu, které svou slávou přerostlo zničený Ur. I navzdory tomu, že se Babylon zanedlouho dostal do područí Asyřanů, pokračovalo v této oblasti i nadále pěstování tradic zavedených předešlými generacemi.

S příchodem Asyřanů zaznamenala trvalý růst úroveň všech oborů lidské činnosti: umění i vědy. Zvláště dvě vědní disciplíny, matematika a astronomie, se pak výraznou měrou podílely na formulování prvních poznatků hudební teorie.

Ze zkoumání jednotlivých číselných poměrů při dělení délek strun se již vědělo, že např. poměr 1:2 dává oktávu, anebo třeba 2:3 kvintu. Tato čísla byla spojována s fungováním vesmíru, božstvy či ročními obdobími a stala se také základem pro vytváření různých, i dvanáctitónových stupnic. Asyrská hudba dosahuje vrcholu v posledním tisíciletí před naším letopočtem. V tomto období měli hudebníci velkou prestiž: byli stavěni hned za bohy a krále; jejich postavení bylo tedy vyšší než třeba postavení úředníků. Hlasy bohů se přirovnávaly k barvám nástrojových zvuků; např. Ištar mluvila jako flétna a Raman jako hoboj.

Posledním vladařem byl Aššurbanipal. Asi deset let po jeho smrti padlo pod náporem Babylóňanů, Médů a Skytů Ninive, čímž byl osud asyrského státu zpečetěn. Toto nové období dějin Mezopotámie se označuje jako novobabylónské, protože hlavním městem se po zpustošeném Ninive stal opět Babylón.

Babylóňané jako poslední udržovali Mezopotamskou kulturu při životě. Zdá se, že obliba hudebních produkcí tehdy přinejmenším neklesala – dochovala se četná vyobrazení jednotlivých hudebníků i velkých orchestrů, a máme i různé výčty v té době užívaných nástrojů: jejich počet byl vskutku úctyhodný. Definitivní zánik původní mezopotamské kultury se udál v důsledku vpádu Peršanů do útrob státu v roce 539 př.n.l. Zkázu pak dovršil roku 331 př.n.l. Alexandr Veliký, když vtrhl do země se svými vojsky.

POKUS O CHARAKTERISTIKU PRAVDĚPODOBNÉ PODOBY MEZOPOTÁMSKÉ HUDBY

O konkrétní podobě hudby v raných počátcích dějin starověkých národů se bude vždy velmi spekulovat. Co se mezopotamské oblasti týče, usuzuje se z počtu otvorů nebo strun na dochovaných nástrojích na užívání tónového materiálu pentatoniky či heptatoniky.

Jak bylo již dříve zmíněno, důležitou roli hrála v hudbě čísla (viz semitská epocha). Kromě jednohlasu byly pravděpodobně praktikovány i některé druhy vícehlasu. Tuto domněnku je možné získat, uvědomíme-li si způsob hry na některé nástroje: na harfy i lyry se hrálo oběma rukama a rovněž dvojitý šalmaj byl docela dobře uzpůsoben k využívání dvojhlasé sazby, především bordunů. A také provozování hudby v malých souborech či orchestrech přímo svádí k experimentování s vícehlasou sazbou.

Vyskytují se určité spekulace o existenci hudební notace. Není znám skutečný účel klínopisných znaků připojených k akkadským textům vzniklým v průběhu 19. – 4. století př.n.l. Obsah vyrytý na těchto tabulkách se zřejmě týká hudební praxe: je zde mimo jiné uveden seznam akkadských písní, názvy jednotlivých strun lyry a návody k ladění a ke změně tóniny.

U textu oslavujícího bohyni Nikkal-Ningal, datovaného do doby kolem roku 1800 př.n.l. jsou připsány dva řádky znaků, které lze považovat za nejstarší hudební notaci. Ve výše zmiňovaném případě by se mohlo jednat o zápis sólového zpěvního a doprovodného instrumentálního hlasu. Z pokusu o přepis a následnou realizaci obou partů vyvstala mollová melodie, pohybující se bez větších skoků téměř výhradně po sekundách.

HUDEBNÍ NÁSTROJE

Nástroje strunné

Snad nejstarším vyobrazením hudebních nástrojů vůbec se zdá být zlomek lazuritové vázy objevený při vykopávkách babylonského chrámu v Bismaji. Jeho původ spadá do 4.-3. tisíciletí př.n.l. Zachycuje hudebníky hrající na dva typy harf: jeden nástroj má sedm strun a druhý pět (pentatonika); obě udivují dokonalostí své konstrukce, jejíž finální podoba musela bezpodmínečně projít peripetiemi dalekosáhlého předchozího vývoje.

Prvá výtvarná zpodobnění sumerského národního nástroje, jímž je bezpochyby lyra, pocházejí rovněž z konce čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem.

Rané typy lyr byly tak mohutné, že musely stát na zemi (stojací lyry). Rám měly zdobený zlatem a různými obrazci, často geometrickými. Forma ozvučné skříně zprvu věrně imitovala tvar těla býka, který v sumerské tradici představoval symbol plodnosti; postupem času došlo ke stylizaci býčího motivu, z nějž zbyla býčí hlava jako ozdoba na přední straně korpusu. Podobná se zachovala např. na nalezištích v Uru.

Počet strun na lyrách kolísal od nejběžnějších čísel (5 a 7) ke čtyřem či naopak až k osmi a jedenácti (tolik strun má lyra zobrazená na reliéfu ze sumerského královského naleziště v Tello), a zmenšením rozměrů nástroje se z původní stojací lyry později stala lyra ruční.

Již v sumerské epoše se vedle lyry objevují harfa a loutna. U harfy tvoří ozvučná skříň a krk oblouk. Pokud je tento plynulý, jedná se o obloukovou harfu; je-li mírně zalomen, jde o harfu zalomenou. Harfy měly 4 – 7 strun a při hře se držely buď vodorovně anebo svisle (podle typu). Dalším nástrojem z rodiny harf byla úhlová harfy, jejíž ozvučná skříň svírala s krkem ostrý úhel. Nástroj měl velký počet strun a znám byl především mezi Asyřany. Terakota z 2.tisíciletí zachycuje mladou ženu, která na něj hraje. V tomto období se vyrábělo mnoho podobných terakotových plastik zobrazujících kromě hudebníků bohy či mytologické postavy. Tyto předměty jsou dnes chápány v souvislosti s tehdejšími lidovými kulty.

Loutna je často označována jako pandura (řecky) či pantur (sumersky). Na dochovaných artefaktech z babylonského období na ni hrají především ženy; nástroj ve stejné podobě pak převzali a užívali i Asyřané. Dobová loutna je typická svým dlouhým krkem a hmatníkem, přes nějž vedou 2 – 3 struny, a malou ozvučnou skříňkou, vyráběnou z kůže či želvího krunýře.

Dechové nástroje

Podoba dechových nástrojů neprodělala v historii Mezopotámie žádný výraznější posun. Užívaly se svisle držené flétny bez náustku zvané gi-bu. Mimo nich se vyskytovaly i píšťaly s hmatovými otvory, dvojité šalmaje, a od příchodu Asyřanů i různé druhy trubek, které pravděpodobně sloužily jako signální nástroj.

Bicí nástroje

Vedle nástrojů dechových a strunných byly nedílnou součástí mezopotamského instrumentáře také nástroje bicí. Kromě různých chřestítek, ozvučných dřívek a kovových idiofonů stojí za zmínku především bubny. Užívaly se tamburíny, kovové tympány a jedno- i dvoublánové válcové bubny. Zvláštností byly velké rámové bubny s dvěma membránami. Hra na ně byla výsadou žen, přičemž na jeden takový buben připadla vždy dvojice hráček.

EGYPT

Egyptská kultura bezesporu náleží k nejvyspělejším a nejstarším starověkým civilizacím. Asi 15000 let př.n.l. nastaly v Africe výrazné klimatické změny – Sahara, až dosud hojně zavlažovaná, začala s ústupem ledovců na sever pomalu vysychat a měnit se v poušť. Tamější obyvatelé byli proto nuceni vystěhovat se blíže k řece, tedy k Nilu, čímž položili základy egyptského osídlení. Z podhoubí těchto starých neolitických kultur vyrostl postupem času mocný stát, jenž si toto své postavení udržel téměř po celá dlouhá tři tisíciletí až do doby okupace Peršany. Následné obsazení země Alexandrem Makedonským, a za necelých tisíc let pak arabskými vojsky, definitivně potlačilo rozvoj původních egyptských i kulturních hodnot.

Kulturní odkaz starověkého Egypta již od věků doslova fascinuje všechny, kdo s ním přijdou jakýmkoli způsobem do styku – velmi silně oslovil např. i velkého řeckého historika Hérodota, jehož proslulý výrok "Egypt je darem Nilu" je citován snad ve všech učebnicích dějepisu. Toto tvrzení se dozajista zakládá na pravdě, neboť každoročními záplavami přinášel Nil do země úrodnou půdu; ale do jaké míry dokázali lidé tento jev využít ve svůj prospěch, záviselo již výhradně na jejich vynalézavosti a důvtipu.

Důkladnější egyptologická bádání, a také větší všeobecný zájem o tuto problematiku, však započala až v 18.stolletí našeho letopočtu v souvislosti s hvězdnou kariérou francouzského vojevůdce Napoleona Bonaparte. Objev tzv. rosettské desky v roce 1799 jedním z Napoleonových vojáků citelně usnadnil pozdější rozluštění egyptských písmenných soustav vědcem Jean-Francois Champollionem. Po něm se dalším kunsthistorickým průzkumům Egypta věnoval August Mariette, Gaston Maspéro a londýnská společnost Egypt Exploration Fund.

Dnes v Egyptě působí expedice z mnoha různých států; jejich činnost se však poslední dobou orientuje spíše na egyptský pravěk, o němž zatím zůstává vědcům mnoho skutečností utajeno.

Dějiny starověkého Egypta se povětšinou dělí na 31 dynastií a pro větší přehlednost se pak určité vývojové etapy státu slučují do čtyř velkých úseků: Staré, Střední a Nové říše a Pozdního období. Éra před sjednocením Egypta se označuje jako Doba předdynastická.

Nejstarší známé zpracování egyptských dějin pochází z pera známého egyptského kněze jménem Manehto. Jeho dílo se bohužel uchovalo jen ve výtazích, které z něj pořídili pro své spisy mladší historikové, např. Flavius či Eusebius. Cenné záznamy obsahují také Hérodotovy Dějiny a Strabónova Geografika.

DOBA PŘEDDYNASTICKÁ

Ve 4.tisíciletí př.n.l. obývaly Egypt dvě kultury – amarská a gerzská. Pozdější převaha výraznější gerzské kultury a její úplné vytlačení kultury amarské již symbolizovala sjednocení země, k němuž později skutečně došlo. Původní obyvatelé žili nejprve v menších klanech; postupně se sjednotili do dvou menších celků – Horního a Dolního Egypta. Tyto části se pak spojily do jednoho státního útvaru, jehož prvním vládcem byl zakladatel 1.dynastie – faraon Menej. Až donedávna se mělo za to, že byl pouze mytologickou postavou. Nález jeho podzemní hrobky však tuto teorii vyvrátil.

V této epoše byl v egyptském umění patrný silný vliv sousední Mezopotámie – z přelomu doby předdynastické a raně dynastické pocházejí některé předměty spadající svým původem do mezopotamského kulturního okruhu. Jsou to početní válečky, některé pozůstatky cihlové architektury a některé hudební nástroje, např. dlouhé flétny (aplikace mezopotamských gi-bu) nebo dvojité šalmaje. Břidlicová paleta z roku 3150 př.n.l. zachycuje mezi různými zvířaty i postavu šakala hrajícího na jakýsi dechový nástroj.

Na konci 4.tisíciletí bylo v Egyptě vynalezeno písmo a papyrus. Protože Egypťané nepociťovali potřebu zapisovat svou hudbu (neexistují zde žádné kontroverzní řady znaků jako v Mezopotámii), zůstávají nám její tónový systém i struktura zcela neznámé. V předdynastickém období byla hudba pravděpodobně stále ještě pevně svázaná s kultem. Z jeho područí se vymanila se vznikem Staré říše a stala se běžnou součástí života – byla provozována jak v chrámech, tak i u dvora, v domácnostech a při práci.

STARÁ ŘÍŠE

Epocha Staré říše začíná s nástupem 3.dynastie a vrcholí s vládou dynastie čtvrté. Považujeme ji za jeden z hlavních pilířů egyptské kultury: je to doba stavitelů monumentálních královských hrobek (pyramid) a soch. Tento náhlý obrat od podzemních hrobek budovaných v raně dynastickém období (Menej) v souvislosti s kultem boha Usíra ke hrobkám nadzemním podnítila náboženská reforma faraona Džosera. Navázal na myšlenky vezíra Imhotepa, který "znovuobjevil" opomíjený kult boha slunce Ré. Pyramida, na jejímž vrcholku se zesnulý vládce spojil s Réem a shlížel odtud na zemi, měla usnadnit faraonovu posmrtnou cestu k nebi. Tento nový filozofický systém se však dotkl jen vyšších vrstev, jelikož ve vrstvách nižších byl velmi silně zakořeněn dosavadně platný kult boha Usíra.

První (Džoserova) pyramida projektovaná Imhotepem ještě neměla tvar pravidelného čtyřbokého jehlanu jako její mladší sourozenci, ale byla sestavena ze šesti nebo sedmi postupně se zmenšujících teras, možná po vzoru mezopotamských zikkuratů.

Pyramidy klasického tvaru se budovaly od dob 4.dynastie. Je zřejmé, že vzhledem k mimořádné náročnosti těchto staveb (jak ekonomické, tak i organizační) nemohl jejich trend trvat příliš dlouho. Krize přišla s vládou 6.dynastie; její konec se již nesl v duchu občanské války. Po tomto přechodném období nastala nová centralizace moci, jejímž iniciátorem byl sebevědomý král Mentuhotep I.

STTŘEDNÍ ŘÍŠE

Postoj Staré říše, založený na víře v absolutní moc panovníka a stabilitu státního zřízení, se během společenské krize v prvním přechodném období zásadním způsobem přehodnotil. Díky novým (ale nenaplněným) požadavkům vyšší společenské vrstvy, tzv. nobility, která si nárokovala vyšší pravomoci v oblasti vlády i náboženství, se v zemi vytvořila zvláštní pesimistická atmosféra odrážející bezprostřední politickou minulost státu. Důsledkem tohoto "prozření" bylo určité zlidštění celé kultury, která dostala nový, citlivější umělecký výraz.

Umění dosáhlo vrcholu v éře 12.dynastie a v tomtéž období pak nastala nová politická revolta (druhé přechodné období). Do egyptské delty vtrhli kolem roku 1700 př.n.l. Hyksósové a Churrité a založili tam nový stát s hlavním městem Tanej. Ačkoli by se mohlo zdát, že se k okupátorům postaví obyvatelstvo zády, opak byl pravdou: asi poprvé si Egypťané uvědomili, že kromě nich existují i jiné národy s odlišnými kulturami, a otevřeli se působení svěžího kosmopolitního vzduchu. Následné vyhnání "přistěhovalců" roku 1580 př.n.l. pak vedlo ke znovusjednocení země do Nové říše, jejíhož vedení se ujal nový osvoboditel Ahmose, zakladatel 18.dynastie.

NOVÁ ŘÍŠE

Ochota akceptovat cizí kultury vnesla především do oblasti válečnictví, vědy a techniky nové prvky. Paradoxem je, že umění zůstalo vůči veškerým cizím vlivům takřka stoprocentně imunní; změnilo se však jeho chápáním, které od nynějška podporovalo svobodu uměleckého projevu.

Významným pilířem bylo pro umění Nové říše období vlády královny Hatšepsowety – umělecká tvorba se celkově stala uhlazenější a jemnější, což anticipovalo pozdější vymanění se umění ze spárů tradičních forem v 15.století př.n.l.

S modernizací armády se změnila i povaha egyptské národní politiky. Zatímco ještě v předchozím období se ozbrojené síly Egypta soustředily především na obranu, stává se nyní programem vládnoucí 18.dynatie politika útočná. Protože válečná tažení znamenala pro zemi kromě územních zisků také příliv válečné kořisti a zajatců, začalo se v Egyptě vzmáhat otrokářství. Otrocká síla byla čím dál levnější, takže postupem času si mohli vlastnictví otroka dovolit i řemeslníci.

V době válečných výbojů nastal největší politický i ekonomický rozmach říše. Důležitou postavou této epochy egyptských dějin byl Amenhotep IV., ačkoli stál poněkud stranou od vší válečné vřavy. Tento vladař se postavil proti dosavadní egyptské polyteistické náboženské tradici v čele s bohem Amónem, a pokusil se ji nahradit monoteistickým kultem boha Atona. Na jeho počest se nechal přejmenovat na Achnatona (=prospěšný Atonovi) a spolu se svými dětmi a manželkou Nefertiti přesídlil do města Achetatonu (dnešní El-Amarna).

Nové náboženství mělo blízko k přírodě a hluboké citovosti a znamenalo pro svou dobu určitý ideový pokrok, ačkoli bylo po Achnatonově smrti opět překryto starým Amónovým kultem. Kolem Achnatona vznikla v souvislosti s novým náboženstvím tzv. el-amarnská umělecká škola, tvořená umělci se stejné smýšlením jako panovník. Její krédo se neslo v duchu úplného odhození všech konvencí. V okruhu školy byla vytvořena busta královny Nefertiti, která plně ztělesňuje ideál krásy platný i ve 21.století.

V rozvíjení mezinárodních styků, které Achnaton malinko zanedbával, pokračovali panovníci 19.dynastie. Následující 20.dynastie již měla problém je udržet. Po smrti Ramesse III. (1165 př.n.l.) nastává nezvratný úpadek egyptské civilizace. Jeho původ tkví z velké části také v ekonomické oblasti, neboť v této době již většina vyspělých kultur přecházela z užívání bronzu na železo, kterého však měl Egypt, na rozdíl od mědi, citelný nedostatek. Období Nové říše definitivně skončilo se smrtí Ramesse XI.

POZDNÍ OBDOBÍ

Začátek pozdní doby se nese ve znamení rozdělení země na Horní a Dolní Egypt. V polovině 10.století př.n.l. se nadvlády zmocnili Lybijci a o dvě staletí později Núbijci, kteří založili 25.dynastii. S jejich působením nastala v zemi jakási renesance starého umění: núbijský král Pianchi nechal zrestaurovat četné egyptské památky a kulturu obrátil zpět ke klasickému období Staré říše. Aššurbanipalův vpád do země sice núbijského krále donutil, aby se se svými vojsky stáhl, ale nadvládu se mu v zemi upevnit nepodařilo. Zanedlouho se na krátký okamžik chopili moci opět Egypťané, v čele s vladařem města Sais, a ještě zesílili núbijské tendence vracet se k historické kultuře.

Ani sympatizování s Řeky a následné dobytí země Peršany a pak i Alexandrem Velikým nemělo na kulturu Egypta zásadnější vliv. Makedonský klan Ptolemaiovců založil roku 306 př.n.l. poslední, intrikařením proslulou egyptskou dynastii, a po smrti královny Kleopatry roku 31 př.n.l. připadl stát římskému impériu. K definitivnímu zániku tradičních egyptských kulturních hodnot došlo ve 4.století našeho letopočtu ve spojitosti s přijetím křesťanství, a zkázu pak završil rok 638, kdy do země přišli Arabové.

INTERPRETAČNÍ PRAXE EGYPTSKÉ HUDBY

Jak již bylo řečeno, neexistují o konkrétní podobě egyptské hudby žádné podrobnější informace. Po prostudování obrazových dokumentů s hudební tematikou lze vést spekulace o užití bordunů, heterofonie nebo vícehlasu, stejně jako v dřívější kapitole o mezopotamské hudbě. Je fakt, že Egypťané neznali hudební notaci, takže není možno ani přibližně zrekonstruovat podobu nějaké melodie, jako tomu bylo oslavného textu na bohyni Nikkal-Ningal; pravděpodobně však již v době Staré říše vytvořili nejstarší známou cheironomii čili soustavu gest užívaných při souborové hře. "Dirigent" naznačoval určitými pohyby prstů a paží, jaké tóny či snad melodické obraty mají muzikanti hrát. Rytmus zřejmě udávali zpěváci tleskáním. Při hudebních produkcích našly své uplatnění i ženy jako hudebnice i tanečnice, ať už v chrámové hudbě, hospodách nebo harémech.

Tónový systém egyptské hudby není znám, mohl však být pentatonický či heptatonický, jak se usuzuje z počtu a vzdáleností hmatových otvorů na dechových nástrojích. Postupně se rozestupy mezi jednotlivými otvory či pražci zmenšovaly, podle čehož lze předpokládat užívání stále menších intervalů: půltónů i čtvrttónů.

Obdobně jako v Mezopotámii svědčí i v případě Egypta o významu hudby postavení a výsady předních hudebníků. Prameny obsahují velké množství jmen; jednomu muzikantu zvanému Nafr bylo dokonce přiznáno právo dát se mumifikovat. Patronkou egyptské hudby byla např. bohyně Hathór, uctívaná i jako bohyně lásky.

HUDEBNÍ NÁSTROJE

O vzhledu egyptských hudebních nástrojů poskytují badatelům mnoho informací realistické malby v královských hrobkách. Nejstarší reliéfy z dob 4.dynastie jsou důkazem, že již tehdy dosahovala podoba hudebních nástrojů vysoké úrovně. Dochovaly se i originální kusy, které tu dlouhou dobu od svého vzniku až do objevení přežily zakonzervovány v nánosech suchého písku.

Nástroje strunné

Národním nástrojem Egypťanů byl jeden ze skupiny nástrojů strunných, a sice harfa. V období Staré říše se užívaly velké obloukové harfy stojící na zemi. Nejstarší typy ještě tvarem velmi připomínaly hudební luk z prvotního instrumentáře. Obloukovitý krk byl ukotven v mohutném lopatovitém rezonátoru, jehož součást tvořil pražec pro uchycení strun. Možná již sloužil i k jejich přelaďování, podobně jako u dnešních harf.

Tento klasický nástroj přežil i kosmopolitní chování Egypťanů v období Nové říše. Jeho forma se však poněkud proměnila: k původním 6 - 8 strunám dalších 6 - 8 přibylo a změnami prošel i tvar korpusu: vyvinula se stojací harfa se zahnutou ornamentálně zdobenou skříní, menší ramenní harfa s 3 - 5 strunami a nejmenší ruční harfa ve tvaru srpu, která soužila hlavně zpěvákům jako doprovodný nástroj a při hře se stavěla na stůl nebo na zvláštní podstavec. Za panování Ramesse III. existovala také velká tzv. obří harfa, na níž hrávali kněží při chrámových obřadech. Z podmaněných států přišla do Egypta asyrská úhlová harfa a nové formy lyry.

Do země byla dovezena rovněž loutna, vyskytující se zde ve třech formách jako loutna dlouhokrká a loutna kytarového a rebabového typu.

Dechové nástroje

Nejstarší doklady o dechových nástrojích se týkají podélných fléten. Vyráběly se z dutých bambusových nebo rákosových trubic o délce 100 - 120 cm, měly 4 - 6 hmatových otvorů a chyběl jim náustek. Přes svou konstrukční jednoduchost se tyto nástroje chlubí velkými hráčskými možnostmi a pod označením "naj" se ještě dnes užívají v egyptské lidové hudbě.

Mimo podélných fléten, které později zatlačil ostře znějící syrský dvojhoboj, se v Egyptě vyskytovaly dvojité šalmaje, sestávající ze dvou stejně dlouhých trubic a při hře držené oběma rukama, a kovové trubky. Dvě takové se dochovaly v hrobní výbavě mladého faraona Tutanchamona. Jedna byla stříbrná a druhá zlatá; obě vydávaly pouze jeden tón a jeho decimu. Šalmaje mohly tak jako v Mezopotámii využívat bordunovou nebo heterofonní techniku hry. Jejich dnešní obdobou je egyptský zummarah.

Z období vlády Ptolemaiovců pocházejí první varhany, tzv. hydraulis, sestrojené Ktesibiem ve 3.století př.n.l. Bezprostředním předchůdcem tohoto nástroje byly syrinxové dudy.

Bicí nástroje

Z bicích nástrojů se nejčastěji užívaly řehtačky, ruční tympány, ozvučná dřívka, a v souvislosti s kultem bohyně Isis také sistrum, chřestítko, které sloužilo k podobných účelům jako dnes mešní katolické zvonky.

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.