Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Hudba

Pravěké hudební projevy

Prvotní lidské hudební projevy a nástoje vůbec - jak vypadaly nebo vypadat mohly

PRAVĚK

Počáteční vývoj či "nástup" hudby je zahalen tajemstvím. Můžeme ale předpokládat, že rozvoj hudebního umění probíhá paralelně s rozvojem lidského druhu vůbec.

Nejstarším svědectvím o naší hudební minulosti je nález nástěnné rytiny v jeskyni Tří bratří (Trois – Fréres) v oblasti Ariére ve Francii. Toto vyobrazení pochází pravděpodobně z poslední doby ledové (údobí magdaleniénu) a jeho stáří se odhaduje až na 40000 let. Zachycuje pravěkého lovce konajícího rituál na zajištění co největší úspěšnosti lovu. Muž je zobrazen v masce, která má spolu s hudebním lukem získat přízeň mocností, popřípadě pronásledované stádo sobů uhranout.

Prvotní hudební projevy člověka můžeme tedy pozorovat v souvislosti s prací – rytmickým sekáním, škrábáním, nebo také ve spojitosti s přirozenou lidskou komunikací, tj. s různými signály, projevy emocí v řeči a s jejím stupňováním až k jakémusi "sprechgesangu".

Lidstvo samo si vykládalo vznik hudby různými mýty. Řekové např. považovali za jejího tvůrce boha Apollóna a Egypťané boha moudrosti Thotha.

Od období přelomu 18.-19. Století se formují četné hypotézy o původu hudby: skupina badatelů, k níž se řadí např. Herder, Stumpf, Rousseau či Spencer, odvozuje její vývoj z řeči, případně z bezeslovných, emocionálně zabarvených zvolání. Charles Darwin se ale přiklání k opačné teorii, totiž že první formou dorozumění byl zpěv, který předcházel řeč. Poukazuje přitom na způsob dorozumívání živočichů, především ptáků. Na již dříve zmiňovanou možnost vzniku hudby na podkladu rytmu práce upozorňuje národohospodář Bücher a dále pak Otakar Hostinský ve své práci Umění a společnost.

K rozšíření poznatků o rané fázi vývoje hudby může přispět i zkoumání kultury dnešních tzv. primitivních národů, které se nacházejí na nižším stupni společenského vývoje. Na základě těchto bádání se dnes předpokládá vzájemná vývojová souvislost řeči a zpěvu: obě tyto typicky lidské činnosti jsou totiž shodně závislé na rozvoji stejných mozkových center (sluch, paměť, …) a fonačního aparátu.

Další informace o dobové hudební praxi – starověkem počínaje – poskytují rovněž záznamy v kronikách a básních nebo různá umělecká ztvárnění hudebních souborů či jednotlivých hudebníků.

PRVOTNÍ FUNKCE HUDBY A CESTA OD JEDNOHLASU K VÍCEHLASU

Pro primitivního člověka není hudba uměním: je to moc. Civilizace tuto moc sice potlačila, ale stále po ní touží. Hudba byla, a dodnes i je, pro lidi nejsnáze pochopitelnou částečkou božské podstaty.

První závažnou funkci tedy hudba plnila v oblasti kultu, mystiky: umožnila lidem zaříkávat – zprvu přírodní – božstva a získávat je tak na svou stranu nebo jim dokonce ukládat určitá omezení. Svědčí o tom i zmínky o tzv. "zpívajících kostech" (=flétny), objevující se v nejstarších mýtech.

Při takových příležitostech člověk zprvu jen křičel. Vydával tóny různě vysoké i barevné a poznával, že každý z nich na něj působí jinak. Jeho projev se postupem času kultivoval. Věděl, jakého efektu chce docílit, a kterých prostředků k tomuto účelu použít. Po nějaké době začal pociťovat potřebu jej něčím zpestřit, obohatit, a přišel na to, že k tomu mohou sloužit všechny předměty kolem něj: škrabadla, metly, klacky, řetězy nebo třeba luky. Až do doby, než člověk shrne spolupůsobení zpěvu a ostatních složek hudby pod pojem vícehlas, začne tento nový princip uvědoměle pěstovat a tím otevře hudbě nové perspektivy, zůstává veškerá práce s touto "vícepásmovostí" v hudbě jen zvláštností a dobrodružstvím.

CHARAKTERISTIKA A STRUKTURA HUDEBNÍHO PROJEVU PRAVĚKÍHO ČLOVĚKA

Lidská společnost zpočátku nepotřebovala fixovat svůj vokální projev žádnými pevnými intervalovými vzdálenostmi ani tónovými systémy. V těchto raných stadiích vývoje kultury lidského druhu měla melodie velmi omezený rozsah, zpravidla ne větší než interval naší sekundy či tercie, a intonace značně kolísala, což bylo mimo jiné dáno i malou vyvinutostí hrdla.

Spíše než na výšku tónu se tehdejší chápání hudby orientovalo na jeho barvu. Již v prvotním instrumentáři nacházíme poměrně pestrou škálu nástrojů schopných vyluzovat tóny o odlišných barvách.

Stejně pestrá byla hudba i p rytmické stránce. Lidé znali a provozovali jak rytmus monotónní, odvozený z rytmu práce či tepu srdce, tak i rytmus nepravidelný, neklidný, jako výraz afektu.

Co se hudební faktury týče, lze usuzovat, že hudba byla ve svých počátcích především jednohlasá. Kromě toho však mohla fungovat i na principu heterofonie a vyloučit nelze koneckonců ani užívání bordunových basů – vždyť je možné, že právě až sem sahají kořeny tzv. dudáckých kvint, hojně se vyskytujících zvláště v úpravách lidových písní a skladeb imitujících dudáckou tvorbu.

HUDEBNÍ NÁSTROJE

Prvotní instrumentář

K nejstarším dochovaným pramenům dokazujícím existenci různorodých hudebních projevů již v rané éře vývoje lidské společnosti patří mj. i tzv. prvotní instrumentář. Jedná se o soubor primitivních hudebních nástrojů zhotovených především k praktickému užitku, nikoli ke specificky hudebnímu použití. Mnoho takovýchto nástrojů mohlo existovat již v období prehistorickém, neboť je velmi snadné je "vynalézt". Mimochodem primitivní nástroje užívají dodnes i lidoopi – nejčastěji je to kámen, který jim slouží k rozlousknutí tvrdých slupek plodů, na něž mají právě chuť.

Prvotní instrumentář především zahrnuje širokou paletu nástrojů bicích (kamenná, dřevěná či kovová chřestítka, kovové řetězy, primitivní bubny z dutých kmenů); dechových (flétny z rákosu jako předchůdci trubky a zvířecí rohy, které sloužily jako signální nástroj); předchůdci nástrojů drnkacích (nástroje obloukovitého tvaru neboli hudební luky); a dalších nástrojů vydávajících jiné zvuky – třeba škrabadel, pomocí nichž se dal získat zvuk svištivý.

Nejstarší hudební nástroje

Nejstarší nalezené artefakty pocházejí z období konce staršího paleolitu (homo neanderthalensis). Jedná se o kostěné píšťaly z prstových článků soba. Tyto nástroje vydávaly pouze jeden tón, proto zřejmě sloužily jako pomůcka k signálnímu dorozumívání.

Protože člověk zkušeností zjistil, že kratší píšťaly vydávají tóny vyšší a delší píšťaly naopak hlubší, napadlo ho seřadit více různě dlouhých píšťal vedle sebe a spojit je v tzv. syrinx, známý spíše pod označením "Panova flétna" (podle arkadského boha-pastýře Pana).

Minimálně do poslední doby ledové spadají nálezy prvních kostěných fléten se štěrbinami. Nejstarší flétny hmatovými otvory jsou doloženy z období aurignacienu (stření paleolit). Pravděpodobně už sloužily k ryze melodickým účelům. Zpočátku měly otvory ti a posléze se jejich počet rozšířil až k pěti – z toho někteří badatelé usuzují, že v pozdějším stupni vývoje již mohly využívat tónového systému pentatoniky. Podobná flétna se dochovala v ukrajinském nalezišti v Molodově a hmatových otvorů má šest.

O užívání strunných nástrojů existují doklady z poslední doby ledové, konkrétně z období magdalénienu (viz výše – malba v jeskyni Trois-Fréres). Základem zde byl luk. Z něj se vyvinula hudební tyč, a odtud už nebylo daleko k rámu, na nějž bylo možno napnout i více strun. Tato forma se pak stala východiskem pro vznik různých typů harf a lyr.

   

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.