Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Augustinus - Boethius

Srovnání filosofické koncepce Aurelia Augustina s názory Boethia

Augustinova filosofie pramení z jeho vlastních názorových proměn; „jeho myšlení je ve stálém vývoji a pohybu; vystaven stále novým impulsům a podnětům rozvíjel v zásadě stále jedno téma: otázku po Bohu“[1]. Při svém hledání Pravdy byl ovlivněn různými náboženskými a filosofickými směry. Vyrůstal v rodině, kde matka byla křesťanka toužící zprostředkovat křesťanskou víru i svému synu, nicméně Augustinus tímto náboženstvím zprvu spíše pohrdal a odmítal jej.

První zájem o filosofii vzbudila v Augustinovi Ciceronova filosofická „propedeutika“ Hortensia, která ho pobídla k hledání pravé svobody. V této době se seznámil i s manicheismem, od něhož se však odklonil kvůli setkání s manichejským biskupem Faustem, který mu nebyl schopen uspokojivě zodpovědět jeho kritické dotazy týkající se manicheismu[2]. Později zaujal Augustina skepticismus, ale zásadní význam pro jeho obrácení mělo „setkání s Ambrožem, jenž ho fascinoval svým řečnickým uměním“[3], a také seznámení s jistým Smplicianem, který mu „otevřel oči pro vnitřní souvislost mezi spekulací o Logu v prologu Janova evangelia a Plotínovou naukou o nús. Zároveň také obrátil jeho pozornost na Pavlovy epištoly se základní myšlenkou, že člověk nemůže dosáhnout sjednocení s Bohem svými vlastními činy, nýbrž jedině Boží milostí.“[4]. Poznání pravdy je dle Augustina pro člověka štěstím; za poznáním pravdy by proto měla jedince vést láska k moudrosti, čili filosofie.

Ve svém hledání Boha byl Augustinus zpočátku inspirován – jak již bylo řečeno - manicheismem, jehož ústřední myšlenkou bylo přesvědčení, že poznání Boha může člověk dosáhnout skrze svůj vlastní rozum. Zanedlouho však zjistil, že na všechny své otázky odpověď nenajde, a že jediným východiskem z tohoto stavu je přijmout určité body věrouky vírou. Odtud pak vychází jeho příklon ke skepticismu. Skeptický byl Augustinus však jen v otázce možností lidského poznání; k definitivnímu popření skepticismu ho posléze přivedlo setkání s Ambrožem. Augustinus došel k závěru, že smyslové vjemy sice mohou být mylné, ale skutečnost, že vnímání probíhá, nikoliv. Odhlédne-li tedy člověk od smyslových vjemů, může pravdu poznat rozumem, skrze filosofii. Tuto cestu však Augustinus vyhradil několika málo jedincům[5]; pro většinu lidí, mezi něž se řadil i on sám, je však dle jeho názoru vhodnější i snadnější přijmout Kristovu nabídku a nechat se jím k poznání pravdy přivést. Přijetí Krista však neznamená nutnost zříci se filosofie, naopak lze filosofické úsilí směřovat k poznání této cesty, jak činil Augustinus.

Boëthiovou „cestou k Bohu není Kristus, nýbrž poznání, jež zprostředkovává filosofie“[6]. Boëthius je pokládán za křesťana, a zřejmě se za něj považoval i sám, ale i přesto hrála v jeho životě hlavní roli spíše filosofie, která je mu utěšitelkou i v posledních chvílích ve vězení – o Kristu se ve svém posledním díle Consolatio philosophiae ani nezmínil. Narozdíl od Augustina, u nějž filosofie přistupuje na cestu víry, přistupuje u Boëthia spíše víra na cestu filosofie, čili víra je jednou z možností, jak uchopit filosofii. Augustin spíše pokládal filosofii za způsob, jakým přistupovat k cestě víry. Oba myslitelé tedy víru a filosofii neoddělují a odlišují se jiným pojetím jejich vztahu.

„Za svůj cíl si [Boëthius] výslovně stanovil předat řeckou filosofii latiníkům a v tomto ohledu dosáhl podstatného: přeložil Kategorie, spis O vyjadřování, První analytiky, Topiky a spis O prvních důkazech. […] Boëthius byl filosofem, ale zároveň křesťanským theologem a smiřoval prvky, které vypadaly v té době nesmiřitelně: autentický novoplatonismus s právě tak výbojnou náboženskou orthodoxií.“[7] Augustinus, jak se zdá, žádný takto konkrétní filosofický cíl neměl, jeho koncepce většinou nejsou systematizované ani systematizovatelné a vycházejí z jeho spontánních osobních proměn.

Oba, Augustinus i Boëthius, se vyrovnávali s odkazem novoplatónismu; každý tak však činil jiným způsobem. „Augustin byl přesvědčen, že žádný filosofický směr nemá ke křesťanství blíž než platonikové, a že je zapotřebí pouze nepatrných podnětů, aby se platónská filosofie dostala do souladu s křesťanstvím. […] Základním názorem, pro který se Augustinus nechal získat při svém setkání s platónismem, byla svébytnost mundus intelligibilis, duchovního světa.“[8] Augustinus „křesťansky poupravil“ systém hypostází. Základní triádu hen – nús – psyché interpretoval jako Boha – ideje – lidskou duši, a spojoval ji také s Boží trojjediností, s Bohem Otcem, Duchem Svatým a Božím Synem, čili Ježíšem Kristem. Jako trojjedinou chápe Augustin i lidské vědomí, kde se rozlišuje dvě trojice: duch – sebepoznání – sebeláska a paměť – nahlédnutí – vůle[9].

„Augustinus předpokládá společně s Plotínem, že poznání pravdy má božský základ.“[10] Lidská duše se může ze své pozemskosti pozvednout zpět k Bohu[11], ale nemůže toho dosáhnout vlastní činností, nýbrž jedině prostřednictvím osvícení, které je Boží milostí udělenou člověku. Podobně i Boëthius od platóniků přejímá myšlenku o sestupu duše do těla jako do vězení, a o jejím výstupu zpět k Bohu. Podle něj však tuto možnost nemusí duše získat jen „darem“ (čili božským osvícením, iluminací, jak tvrdil Augustinus), ale může toho dosáhnout i vlastním úsilím, odproštěním se od tělesných a smyslových žádostí a pohnutek: „afekty jsou důvodem temnoty a nesvobody duše“[12]. Ovšem během své vázanosti na tělo, čili během pozemského života, se duše všeho tělesného úplně zcela zprostit nemůže, protože je v těle uvězněna. Proto skutečného vzestupu k Bohu dosáhne až po smrti. Filosofie se tak stává prostředkem, díky němuž se duše může už na zemi částečně rozpomenout na pravdu. Stejně jako Augustinus se i Boëthius domníval, že poznání pravdy je pro člověka dobrem. Duše tedy miluje to, co je pro ni dobré – pravdu, a díky této lásce to také po svém pádu do tělesnosti znovu hledá. Tak se dle mého názoru i Boëthius dostal ke stejnému významu slova filosofia, jak jej pochopil Augustin.

„Svou provokující tezí, že člověk se nikdy neučí (nusquam igitur discere), chce Augustinus upozornit na to, že obsahy našeho ducha nevznikají zásluhou jazyka nebo znaků, nýbrž prostřednictvím bezprostředního smyslového, resp. rozumového vnímání. Poznání nepřichází zvnějšku […] nýbrž z nitra, od pravdy samotné, jež stojí nad naším duchem. Touto pravdou je Kristus, Logos“[13]. Stejně jako je Kristus všem lidem „společný“[14], existuje i všem společná neměnná pravda. Protože poznání přichází dle Augustina z nitra člověka, od samotné pravdy, od Boha[15], znamená to, že Bůh v lidském nitru přebývá, že člověk je součástí Boha, stejně jako podle novoplatónské koncepce je lidská duše součástí duše kosmické. I Boëthius spojuje Boha s nitrem. Nahlížením do vlastního nitra se člověk Bohu přibližuje, čím více se však propojuje s tělem, tím více se dostává pod vliv osudu a „ztrácí tím svou svobodu, jež spočívá v poznání a nazírání Boha. Svým původem, tj. svou blízkostí k Bohu, se totiž duše vymaňuje z osudového řádu“[16]. Na rozdíl od Augustina dochází Boëthius k tvrzení, že se člověk může stát podobným Bohu a že spasení může dosáhnout i skrze filosofii, čili vlastními silami. Podle Boëthia se stejně jako dle Augustina duše člověka rozpomíná. Pro Augustina je zdrojem tohoto rozpomínání Bůh; Boëthius říká, že se lidská duše rozpomíná „pod vedením filosofie“, takže Bůh je spíše tím, na co se toto rozpomínání orientuje, ale sám jej neovlivňuje.

Značně rozdílné názory zastávají Augustinus i Boëthius v otázce stvoření. Augustinus rozhodně odmítl novoplatonskou koncepci emanace a přiklonil se ke křesťanskému výkladu vzniku světa, čili ke stvoření světa Bohem. Uznává sice, že země i nebesa vznikla z Chaosu, ale i tento Chaos, jakási neuspořádaná látka, byl stvořen Bohem. Boëthius naproti tomu teorii emanace konečných jsoucen z absolutního bytí[17] nezavrhuje, ale – ovlivněn křesťanstvím – upozorňuje na to, že „tento proces závisí především na Boží vůli“[18]. Vytváří tak jakýsi „kompromis“ mezi emanací, procesem vyplývání, které se děje dle nutnosti, a mezi stvořením, které se řídí vůlí tvůrce, Boha.



[1] HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Přel. Břetislav Horyna. 1. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000. Str. 58.
[2] Viz Tamtéž. Str. 59.
[3] Tamtéž. Str. 59.
[4] Tamtéž. Str. 60.
[5] Viz HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Str. 68.
[6] Tamtéž. Str. 117.
[7] DE LIBERA, A. Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. Přel. Martin Pokorný. První vydání. Praha: OIKOYMENH, 2001. Str. 251 - 252.
[8]HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Str. 66.
[9] Tamtéž. Str. 78.
[10] Tamtéž. Str. 71.
[11]Jako se lidská duše pozdvihuje (dle novoplatóniků) k Jednomu. Viz Tamtéž. Str. 67: „Myšlenkový model návratu duše k Jednomu se objevuje u Augustina v pojetí vzestupu k metafyzické dokonalosti.“
[12] Tamtéž. Str. 103.
[13] Tamtéž. Str. 72.
[14] V tom smyslu, že svou oběť přinesl za všechny lidi, čili je společným spasitelem těch, kteří v něj uvěřili.
[15] Viz Tamtéž. Str. 75: „Rozum se tedy shledává sám v sobě s něčím, co je absolutní, věčné a neměnné; s pravdou. Tím je dokázáno, že existuje něco, co přesahuje náš rozum. Pokud nad tím neexistuje ještě něco význačnějšího, je touto pravdou Bůh“.
[16] HEINZMANN, R. Středověká filosofie. Str. 105.
[17] Neboli z Boha. Viz Tamtéž. Str. 113.
[18] Tamtéž. Str. 114.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.