Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Eleaté - zastavitelé pohybu

Pojednání o filosofii Parmenida, Zénóna z Eleje a Melissa za Samu

Parmenidés

Parmenidés byl podle všeho Xenofanovým žákem. O tom svědčí vlivy Xenofanova učení v jeho filosofii i forma hexametrické básně, kterou Parmenidés pro vyjádření svých myšlenek použil. Převzal ji zřejmě právě od Xenofana, který dlouhou dobu pobýval v jižní Itálii a na Sicílii.

Zlomky jediné Parmenidovy dochované hexametrické básně se zachovaly v Simplikiových komentářích k Aristotelovi a u Sexta Empirika. Báseň má dvě části: Pravda a Mínění smrtelníků, které si v některých bodech vzájemně protiřečí[1].

V první části Parmenidés rozlišuje dva základní životní postoje[2]: cestu přesvědčivosti (pravdy) a nezbadatelnou cestu, mezi nimiž stojí možnost třetí, a sice cesta smrtelníků. Cesta pravdy spočívá v tom, že jsoucí je, a není možné, aby nebylo. Nezbadatelná[3] cesta počítá s tím, že něco není, a je třeba, aby to nebylo. Smrtelníci si nevolí žádnou z těchto cest, jsoucí a nejsoucí zaměňují a tvrdí, že je to totéž. Dále se Parmenidés zaobírá cestou pravdy a dochází k několika závěrům, které se týkají nutných vlastností jsoucího, a logickými úvahami se to pokouší dokázat[4].

Nejzákladnějším předpokladem jsoucího je skutečnost, že je jedno a totéž[5] , a z něj lze pak odvodit další vlastnosti, které Parmenides jsoucnu připisuje, a sice že je nevzniklé a nehynoucí, souvislé, neměnné a dokonalé. Kdyby jsoucí vznikalo a zanikalo, nebylo by už Jedno, protože by muselo něco být před ním i po něm. „Není ani rozdělené, protože je celé stejné; ani jej není zde více a jinde méně, neboť by mu to bránilo držet se pohromadě, nýbrž je plné jsoucna, a tak je souvislé: neboť jsoucí se blíží jsoucímu.“[6] A protože jsoucí je stejné, homogenní, musí nutně být i dokonalé. Kdyby bylo v jednom místě porušeno či nestejné, už by nebylo dokonalé.

O mínění smrtelníků soudí Parmenidés v první části básně, že je mylné; ve druhé, stejnojmenné části, se jej snaží spíše obhajovat. Mínění smrtelníků podle Parmenida nereflektuje objektivní pravdu, ale konvence, které si jejich mysli vytvořily ze smyslových vjemů[7]. „Druhá polovina básně nepodávala pouhý popis či analýzu běžných mínění o kosmu. Obsahovala rozpracovanou a osobitou theogonii a kosmologii, upomínající zčásti na Hésioda a zčásti na Anaximandra. … Parmenidovým cílem není představit mínění smrtelníků taková, jaká jsou, nýbrž taková, jaká by mohla nejlépe být.“[8] Předměty zkoumání smrtelníků totiž existují, prostupují-li vším. Tím dává Parmenidés do souvislosti dva zdánlivě neslučitelné protiklady: Jedno, dokonalou a neměnnou substanci, a proměnlivé smrtelníky, kteří dokonalí nejsou.

Tím, že předměty zkoumání smrtelníků prostupují vším, získávají vlastně smrtelníci účast na něčem, co je převyšuje, tedy na dokonalém jsoucnu. Skutečně tyto předměty podmínky prostupování vším dostát nemohou (viz KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 331), ale ve víře smrtelníků to možné je. Jak již bylo zmíněno dříve, používá Parmenidés k vysvětlení lidského myšlení dvou protikladů, světla a noci. Tím, že se tyto prvky od sebe liší, mají zároveň účast na nejsoucím. Jejich míšením (nikoli proměnou) vykládal přírodní jevy[9]. Ke změnám dochází vlivem proměn poměrů tepla a chladu (analogie světla a noci) v lidech, kteří asi právě díky tomu mohou vnímat i změny v přírodě (podobné působí na podobné). Také stvoření je „interakcí a harmonií protikladných sil“, a nikoli „výsledkem vydělování z původní jednoty“ (jak soudili Miléťané). Na tuto představu naváže Empedoklés a pythagorejec Filoláos.

 

Zénón z Eleje

Data o Zénónově i Parmenidově životě vymezuje stejná pasáž z Platónova dialogu Parmenidés; o životě Zénóna informuje okrajově i Diogenes Laertios, ale podává zkreslené informace – realitu tak nelze spolehlivě rekonstruovat.

Zénón je patrně autorem jediného spisu, o němž se Platón zmiňuje v Parmenidovi; je však možné, že napsal i další díla. O jeho paradoxech se dozvídáme ze Simpikiových komentářů k Aristotelovi. Čtyři paradoxy pohybu vznikaly na obranu Parmenidova učení a ve své době byly pojímány jako zvláštní hlavolamy, i když Zénón sám je takto vykládat nemusel.

Ve zlomku B3 ze Simplikia se Zénón svými argumenty dotýká mnohosti a tvrdí, že věci jsou současně omezené i neomezené: „ Jestliže jsou věci mnohé, je nutné, aby jich bylo právě tolik, kolik jich je, tj. ani více, ani méně. Avšak kdyby jich bylo tak mnoho, kolik jich je, byly by omezené. Jestliže jsou věci mnohé, jsou neomezené, poněvadž vždy jsou mezi nimi nějaké další a mezi nimi opět další. A tak jsou věci neomezené.“[10] Otázku mnohosti se tak Zénón možná pokouší „spřátelit“ s Parmenidovým učením o jednom jsoucnu, když říká, že věci jsou zároveň omezené i neomezené. Omezené jsou v tom, že jsou-li mnohé, musí se sebou vzájemně hraničit, a neomezené v tom smyslu, že vytvářejí svou mnohostí jedno neomezené jsoucno. Svou myšlenku Zénón poněkud zkonkrétňuje ve druhém Simplikiově zlomku, když tvrdí, že pokud něco existuje, musí to mít určitou velikost. Protože tato věc velikost má, mají ji i její části, z nichž každá opět může mít další části a tak dále. Každá věc je tedy nekonečně velká, protože ji lze rozdělit na nekonečně mnoho jednotlivých částí, a zároveň i tak malá, že nemá velikost. To však neplatí pro matematické řady konvergující k nule. Tímto argumentem Zénón také zároveň napadá Parmenidovu nauku o nedělitelném Jednom, protože pokud je (podle Zénóna) Jedno rozprostraněno, musí být dělitelné – pak by už ale nebylo Jedno. Zároveň si Zénón protiřečí, protože dochází k opačnému závěru: pokud existuje mnohost, musí být každý její člen sám sebou, a nemůže mít velikost; přitom však uznává, že co nemá velikost, to neexistuje.

Zénón sestavil čtyři paradoxy pohybu, které byly velice známé již v Aristotelově době. „Podle jedné populární koncepce vytvářejí čtyři paradoxy pohybu, o nichž pojednává Aristotelés, dva páry: jeden pár (Stadion, Achilleus) stál na předpokladu, že prostor a čas jsou donekonečna dělitelné, druhý (Šíp, Pohyblivé řady) na tom, že čas a prostor se skládají z nedělitelných minim.“[11]

První paradox se jmenuje „Stadion“ a jeho úkolem je dokázat nemožnost projít z jednoho konce stadionu na druhý v reálném čase. Zénónova argumentace spočívá v předpokladu, že pokud chce člověk projít určitou vzdálenost, musí překonat nejprve její polovinu. Aby mohl překonat polovinu, musí projít nejprve čtvrtinou konečné vzdálenosti, tedy polovinou její poloviny, a tak dále až do nekonečna. V konečném čase se však člověk nemůže dotknout všech existujících polovin, a proto vlastně není možné stadion přejít. Aristoteles tento paradox ruší tím, že odmítá možnost projít nekonečně mnoho částí celku v konečném čase: prohlásil, že pokud tyto části dohromady vytvoří jednu určitou vzdálenost, tak je lze všechny zdolat v konečném čase, neboť lze předpokládat, že i tento konečný čas je stejně jako konečná vzdálenost nekonečně dělitelný. „Každý druh kontinua můžeme za nekonečný považovat buď pro jeho rozlohu, anebo s ohledem k jeho dělitelnosti. Vzdálenost, která je nekonečná rozlohou, v konečném čase zdolat nelze; naproti tomu vzdálenost o konečné rozloze, avšak nekonečně dělitelnou, v konečném čase překonat lze.“[12]  Výrok by tedy byl pravdivý pouze v případě, že by se jednalo o nekonečné množství aktuálně existujících „met“: není možné udělat za život tolik pohybů, aby se přišlo do kontaktu s každou z nich. Pokud nekonečně mnoho bodů dělí konečnou vzdálenost, jsou tyto body pouze potenciální a nepředstavují skutečnou překážku.

Argument „Achilleus a želva“ je dle Aristotela pouze zábavnou verzí Stadionu; spočívá v tom, že nejrychlejší běžec nemůže nikdy dostihnout[13] želvu, protože musí vždy doběhnout k bodu, kde se želva nachází – než tam doběhne, želva se vždy posune o kousek dál. Vzhledem k tomu, že želva není nerozprostraněný bod, by možná stačilo přiběhnout až k ní a položit vedle ní nohu, případně položit nohu tak, aby pata tvořila kolmici k podélné ose želvy. Kolmice by se s osou protínala tam, kde má želva hlavu – pak by byla dostižena i předstižena zároveň.

Třetí paradox dokazuje, že to, co se pohybuje, je v každé fázi svého pohybu v klidu. Podle Aristotela vychází Zénón z předpokladu, že čas sestává z nedělitelných „nyní“ a že to, co se v každém „nyní“ nachází, je nutně v klidu. Ve skutečnosti zřejmě Zénón nepředpokládal strukturovanost času na jednotlivé nedělitelné okamžiky, jak se domnívá Aristotelés, ale svůj obecnější závěr, že šíp je po celou dobu svého pohybu v klidu, vyvozuje z předpokladu, že to, co je pravdou v každém okamžiku jisté periody (tedy že šíp je v klidu), platí automaticky pro celý průběh této periody.

Čtvrtý paradox pojednává o stejných tělesech, která se pohybují kolem stojících stejných těles z jednoho konce stadionu na druhý (jedna řada vychází z jednoho konce a druhá z opačného). Vyplývá z něj paradoxní závěr, že polovina času se rovná svému dvojnásobku, protože pokud jedno těleso vyjde z poloviny a druhé z konce, projde první těleso kolem poloviny stojících těles a druhé za stejnou dobu kolem všech kolemjdoucích těles a stejně tak těleso jdoucí odprostřed projde kolem všech těles jdoucích z konce. Zdá se tedy, že druhé těleso potřebuje k projití kolem stejného počtu těles poloviční čas jako první těleso, navzdory tomu, že jejich rychlost je shodná.

O smyslu a účelu Zénónovy práce pojednává Platón v dialogu Parmenidés. Říká se, že Zénónovým cílem bylo obhájit Parmenidovu myšlenku Jedna oproti mnohosti, nicméně některé ze Zénonových argumentů proti mnohosti mířeny nejsou. Je možné, že paradoxy pohybu mají ukázat, že jedno jsoucno je nejpřijatelnějším řešením pojetí skutečnosti, protože s okamžikem, kdy připustíme pohyb i mnohost, vyvstávají ještě větší nejasnosti. Nicméně některé Zénónovy myšlenky popírají Jedno i mnohost a zavádějí pojem mnoha jednotek, jímž se posléze inspirovala teorie atomistů. Zénónem se inspirovali i sofisté, zvláště Gorgiás, který přejal jeho argumentační metody (snaha vytvořit ke každé tezi jinou, která jí může věrohodně oponovat). Platón se Zénónem zabývá ve svém pozdním dialogu Parmenidés, kterým se později inspiroval Aristotelés. Intenzivně se Zénónovými argumenty obíralo i 20. století, hlavně B. Rusell. Zénónova filosofie je bezesporu nejživější ze všech předsókratiků.

 

Melissos ze Samu

Platón i Aristotelés označili Melissa za Zénónova žáka, a některé zdroje tvrdí, že Melissovým žákem byl Leukippos, nebo že jím byl přinejmenším stejně ovlivněn jako Zénónem. Zlomky Melissovy (asi) jediné knihy se zachovaly u Simplikia. Pravděpodobně nesla název O přírodě neboli o jsoucnu. Pod takovým názvem ji zřejmě znal i Gogrias, jehož spis O přírodě neboli o nejsoucnu má být parodií díla Melissova.

Dochované zlomky ukazují, že Melissova argumentace byla vedena prostřednictvím vyvozování důsledků z předpokladu, že něco existuje. Stejně jako Parmenidés uznával i Melissos, že pokud něco existuje, musí to být neomezené a věčné a nemá to začátek ani konec. Parmenidés však jsoucnu přiznával určité meze, a právě tuto myšlenku Melissos odmítá: pokud by existovalo jedno ohraničené jsoucno, muselo by se najít jistě i druhé, které by s ním hraničilo. Pokud má jsoucno být jedno, musí nutně být neomezené. Takto vyvodil Melissos parmenidovský monismus z teze, kterou Parmenidés sám odmítal. Jsoucno může být nevzniklé jen za předpokladu, že je jedno – kdyby mělo meze, bylo by možné si myslet, že existuje ještě něco jiného kromě tohoto jsoucna, a proto by bylo možné i tvrdit, že jsoucno z něčeho vzniklo. Teorie o jednom neomezeném jsoucnu je nejvlivnější Melissova myšlenka; Parmenidés pro své tvrzení o jednom jsoucnu nenabízí žádný důkaz.

Platón i aristotelés chápali Parmenida Melissovsky, protože jeho monismus považovali za hlavní myšlenku Eleatů. Parmenidés se jí ve skutečnosti zabýval spíš okrajově a více pozornosti věnoval zkoumání přírodních zákonitostí.

Homogenitu jsoucna objasňoval Melissos použitím analogie se světem smrtelníků: jsoucno např. nemůže trpět bolestí, jinak by nebylo neměnné. Zřejmě tím chtěl poukázat na odlišnost skutečna od světa, který se zdá být skutečným smrtelníkům. Jsoucno dále nemůže být prázdné: prázdno je nic a nemůže proto existovat. Protože není prázdno, nemůže se jsoucno ani pohybovat, jelikož nemá kam.

Parmenidés, Zénón i Melissos měli podobný názor na lidské smyslové vnímání. Věci, které lidé považují za jsoucí, ve skutečnosti neexistují. Kdyby totiž existovaly, musely by být opravdu takové, jaké se lidem jeví, a musely by se jim jevit stále stejně. Dokud lidé věří tomu, že věci kolem nich jsou reálné, příliš věří ve spolehlivost svých smyslů. Pokud však přijmou argument, že nic reálného se nemění, začnou si protiřečit a jsou posléze nuceni opustit dojem, že jejich smysly poskytují pravdivé poznání.

Melissos nebyl tak originálním myslitelem jako Parmenidés nebo Zénón, ale jasněji a vynalézavěji argumentoval. Jeho učení nejvíce ovlivnilo pozdější výklady eleatské školy, a inspirovat se jím nechali i atomisté, koneckonců stejně jako ostatními eleaty.



[1]zvláště co se týká autorova postoje k mínění smrtelníků: v Pravdě používá protiklad Dne a Noci k vyzdvižení rozdílů mezi racionálním zkoumáním a běžným lidským chápáním (tedy míněním smrtelníků), nicméně ve druhé části mínění smrtelníků pomocí podobného protikladu obhajuje (světlo vs. noc).
[2]ty označuje jako cesty zkoumání. KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Praha: OIKOYMENH, 2004. Str. 318, úryvek 291: „Nuže tedy, já ti řeknu …, jaké jediné cesty zkoumání lze myslet.“
[3]To, co neexistuje, ničím není, a není proto možné to zkoumat. KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 320: „negativní existenciální výpověď nevyjadřuje žádnou zřetelnou myšlenku.“
[4]KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 324: „Nikdy nebylo ani nebude, protože jest nyní zároveň celé, jedno, souvislé. … Neboť kdyby vzniklo, není, a kdyby mělo být v budoucnu, také není. Takto vyhaslo vznikání a po zániku není ani slechu.“ Stejně tak i Melissos ze Samu pokládá za předpoklad vzniku neexistenci, ale na rozdíl od Parmenida chápe „bylo“ i „bude“ jako součást existence. Zénón naproti tomu popírá jak mnohost, tak i Jedno, a tvrdí, že existuje mnoho jednotek.
[5]KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 323: „cokoli, co je, musí mít jednu a touž povahu; a lze pochybovat o tom, zda vůbec něco s výjimkou skutečnosti jako celku může tuto povahu mít.“
[6]KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 325.
[7]smyslové vnímání a myšlení pokládá Parmenidés za jedno a totéž. Obecně je smyslové vnímání vysvětlováno dvěma způsoby: jako působení podobného na podobné (Parmenidés, Empedoklés, Platón) či jako interakce protikladného s protikladným (Anaxagorás, Hérakleitos).
[8]KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 330.
[9]RICKEN, F.: Antická filozofie. Str. 31: „Parmenidés se mj. zabývá stářím a spánkem, rozdílem pohlaví, plozením a embryologií. Z astronomických teorií stojí za pozornost např. postřeh, že Měsíci se dostává světla od Slunce, že Jitřenka je totožná s Večernicí a že Země má tvar koule.“
[10]KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 344.
[11]KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 343 – 344.
[12]RICKEN, F.: Antická filozofie. Přel. David Mik. 2. Vydání Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-134-9. Str. 32.
[13]KIRK, G. S., RAVEN, J. E., SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové. Kritické dějiny s vybranými texty. Str. 352 uvádí na tomto místě výraz „předstihnout“
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.