Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Euthyfrón - Kritón - Euthydémos

Srovnání tří Platónových dialogů

Andreas Graeser ve spise Řecká filosofie klasického období představuje členění Platónových dialogů podle jejich přibližného stáří do čtyř oddílů; dialog Euthyfrón přitom spadá do skupiny první, tedy nejstarší, a Kritón a Euthydémos do skupiny druhé[1]. Dialog Euthyfrón patří k těm dialogům, v nichž se hledá přesné vymezení určité ctnosti, zde se jedná o zbožnost. Sókratés se u královské stoy, tedy u úřadu archonta krále, u nějž se podávaly žaloby pro rušení náboženství, setkává s Euthyfrónem, který je považován za náboženského odborníka. Oba u archonta krále vyřizují své žaloby; Sókratés je obžalován Melétem ze zavádění nových božstev a Euthyfrón naopak žaluje svého vlastního otce za zločin vraždy, který podle jeho mínění spáchal. Celým dialogem prostupuje ironický pohled Sókrata na jeho soupeře[2]. Sókratés se vůči nim staví do role nevědoucího a nápadně ironicky obdivuje jejich vědění. Meléta se takto dotýká hned v úvodu dialogu, kdy o něm říká, že „to není nic malého, že tak mladý muž má porozumění pro tak velikou věc. On totiž, jak tvrdí, ví, jakým způsobem jsou mladí lidé kažení a kdo jsou jejich kazitelé. A skoro se zdá, že je to nějaký moudrý člověk; a spatřiv mou nevědomost, s níž kazím jeho vrstevníky, jde k obci na mne žalovat jako k matce.“[3] Euthyfróna pak zahrnuje obdivem k jeho vzdělanosti a ustavuje se do role jeho žáka, aby se na něj jakožto na svého učitele mohl odvolat ve věci svého soudního procesu. Nejprve mu představuje svůj pohled na zbožné a hříšné (tím i na ostatní obecné pojmy) a poukazuje tak i na dualismus vidů: „vždyť patrně je ve veškerém jednání zbožné samo se sebou totožné, kdežto hříšné je zase opakem zbožného v celém jeho rozsahu, ale samo se sebou je stejné, a všechno, cokoli má být hříšné, obsahuje, hledíc k hříšnosti, jakýsi jeden vid“[4]. Po vyřčení této teorie a jejím odsouhlasení Euthyfrónem Sókratés Euthyfróna vybízí, aby jej poučil o tom, co je podle něj zbožné a hříšné. Euthyfrón mu odpovídá příkladem, že sice zbožné je to, co on sám dělá, tj. žalovat vraha, i když je to jeho otec. Sókratés ho však upozorňuje na to, že tento přiklad neodpovídá na jeho otázku týkající se vidu zbožného či hříšného, načež Euthyfrón svou myšlenku zobecňuje a říká, že „to, co je bohům milé, je zbožné, a co jim není milé, hříšné“[5]. V průběhu dialogu pak Sókratés Euthyfrónovi ukazuje vnitřní rozpornost tohoto výroku a přechází z role vyučovaného do role vyučujícího. Ačkoli Sókratés Euthyfrónovi nesdělí hledaný vid zbožného a hříšného, z rozhovoru mezi nimi vyplývá charakteristika vidu idejí, tj. toho, čím jsou ideje idejemi, a jeho odlišnost od možností rozumového poznání. Oba se dívají na něco, o čem ví, co to je, ale nevědí, jak to popsat: mají před sebou zbožnost, vědí, že je to zbožnost, ale nemohou říci, co přesně se pod pojmem zbožnosti skrývá, nemohou najít jeho definici, jeho logos. „Do logické práce, hledající výměr zbožnosti, prozařuje poznání, že zkoumanému pojmu odpovídá realita, nezávislá na činnosti lidského rozumu.“[6] Sókratés ví více než Euthyfrón v tom smyslu, že danou ideu vidí jaksi komplexně, že se nad jejím významem zamýšlí a nepřipisuje jí jako Euthyfrón omezenější působnost, než je třeba. Euthyfrón tedy ideu redukuje na výčet příkladů a několika vlastností; to, co je jim společné, možná vidí, ale nechce to řešit, možná ani nepovažuje za nutné umět to vystihnout, a proto také musí náhle odejít, když se diskuse se Sókratem vrátila do bodu, od nějž vyšla. Již v tomto raném dialogu Platón poznání jednotlivých idejí náznakově zaštiťuje idejí dobra, zbožnost by tak mohla být chápána jako způsob uskutečňování dobra, i když to Sókratés přímo neříká.

V dialogu Kritón rozmlouvá Sókratés se svým přítelem Kritónem a dokazuje mu, že nemůže z vězení uprchnout. Sókratés říká, že zákony obce jsou pro něj závazné, protože mu daly život a vzdělání, navíc že měl celých sedmdesát let na to, aby odešel, kdyby se mu nelíbily, ale že se svobodně rozhodl a zůstal ve své obci. A tvrdí, že i kdyby odešel jinam, byl by i tam považován za rušitele zákonů a nemohl by s lidmi po svém způsobu rozmlouvat a usvědčovat jejich domnělé vědění. A vposled by sedmdesátiletý stařec prchající před smrtí působil směšně, protože se jeho čas už stejně blíží.

Dialog Kritón nehledá jako Euthyfrón definici jedné určité ctnosti, ale spíš zkoumá její praktické užití, její aplikaci na konkrétní příklad: bylo by spravedlivé, kdyby Sókratés uprchl z Athén před trestem smrti? Dialog Euthyfrón se oproti tomu chce konkrétních příkladů zříkat ve prospěch definice jejich společného vidu.

Také dialog Euthydémos je rozhovorem Sókrata s Kritónem, jemuž Sókratés vyprávěním přibližuje praktiky dvou učitelů moudrosti, Euthydéma a Dionysodóra. „Na žádost Sókratovu mají Euthydémos a Dionysodóros ukázat na Kleiniovi, jak umějí povzbuzovat k filosofii a k pěstování zdatnosti. Kleinias je jejich vývody brzy zmaten a do hovoru vstupuje Sókratés; jeho dvojí rozmluvou s Kleiniou je proloženo vystoupení obou bratrů, rozdělené takto na tři dějství.“[7] Bratři ukazují na Kleiniovi své „umění“; mladý Kleinias vyhovuje jejich záměrům, protože jim otázky na otázky odpovídá tak, jak chtějí – jakmile se však do hovoru vloží Sókratés, který své odpovědi více promýšlí a nedovolí jim z nich vyvozovat jiné závěry než takové, které má sám právě na mysli, začnou být učitelé nervózní a vytýkají Sókratovi, že je špatným žákem. Mladého Kleinia obhajuje proti bratrům jeho miláček Ktésippos, kterému se podařilo „naučit se“ jejich metodu rozmlouvání a chytit tak bratry do jejich vlastní pasti: „A Ktésippos, jak měl ve zvyku, velmi hlučně se zachechtal a řekl: Euthydéme, tvůj bratr pronesl obojetnou výpověď a je ztracen a přemožen“[8].

Dialog tedy ukazuje praktiky tehdejších povrchních učitelů moudrosti a klade je do kontrastu se Sókratovým učitelstvím pravé moudrosti; jeho metoda mimo jiné ponechává i vyučovanému prostor k vlastnímu vyjádření – Sókratés je učitel spíše tvůrčí, zatímco Euthydémos a Dionysodóros se nutně potřebují držet svého naučeného vyučovacího postupu, neboť při odklonu od něj nebo při nepředvídané odpovědi nedokáží reagovat. Stejně jako v dialogu Euthyfrón kritizuje i zde Platón domnělou moudrost a prostřednictvím Sókrata poukazuje, opět podobně jako v Euthyfrónu, na nebezpečí těchto samozvaných odborníků pro společnost: lákají lidi na povrchní slovní hříčky, ale nejsou schopni ponořit se do hloubky problému. Do hloubky jde naopak Sókratés v dialogu Kritón, kdy má vedle sebe moudrého společníka schopného jeho myšlenky pojmout a pochopit, proto tento dialog dospěl k uspokojivému vysvětlení řešeného problému. Hlavními aktéry dialogů Euthyfrón a Euthydémos jsou postavy, které se nechtějí vzdát svého „patentu na moudrost“, a proto s nimi nelze vykročit za hranice jejich dosavadních myšlenek: Euthyfrón raději z konverzace odchází; Euthydémovi a Dionysodórovi se Sókratés raději přizpůsobuje a jejich „moudrost“ jim, vidě bezúspěšnost snah o jejich poučení, ponechává. 



[1] Viz GRAESER, A. Řecká filosofie klasického období. Přel. Miroslav Petříček. Praha: OIKOYMENH, 2000. ISBN 80-7298-019-X.
[2] Tj. na Euthyfróna a na Sókratova žalobce Meléta.
[3] PLATÓN: Euthyfrón. Obrana Sókrata. Kritón. Str. 13.
[4] PLATÓN: Euthyfrón. Obrana Sókrata. Kritón. Str. 17.
[5] PLATÓN: Euthyfrón. Obrana Sókrata. Kritón. Str. 19.
[6] PLATÓN: Euthyfrón. Obrana Sókrata. Kritón. Předmluva; str. 9. Lidský mozek je tedy schopen vidět, ale ne vždy je schopen to, co vidí, výstižně vyjádřit slovy.
[7] PLATÓN: Euthydémos. Menón. Přel. František Novotný. Čtvrté, opravené vydání. Praha: OIKOYMENH, 2000. ISBN 80-85241-56-9. Předmluva; str. 9.
[8] PLATÓN: Euthydémos. Menón. Přel. František Novotný. Str. 55. Podle poznámky pod čarou u tohoto místa byly obojetné odpovědi v jistých společenských hrách pokládány za prohru.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.