Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Kratochvíl, Z.: Filosofie živé přírody

Obsah Kratochvílovy knihy Filosofie živé přírody

V úvodní části se autor zabývá nutnými předpoklady pro další rozvíjení filosofické úvahy o přírodě: probírá postavení filosofie přírody v kontextu ostatních věd, které se přírodou rovněž zabývají, a to mnohdy často „konkrétnějším“ způsobem; proto si také klade otázku kompetence přírodní filosofie; vykládá etymologii slova „příroda“ v češtině, řečtině, indoevropských jazycích a latině, a vytýká podstatný rozdíl mezi latinským a řeckým pojmem, a sice že latina na rozdíl od řečtiny „zná“ opositum ke slovu „přirozený“ (naturalis), kterým je „nadpřirozený (supernaturalis)[1]. Posléze probírá vztahy jednotlivých filosofických směrů a škol k filosofii přírody, a při té příležitosti podtrhuje význam sofistů jakožto myslitelů, kteří anticipovali „dělení myšlení na přírodní a společenské neboli humanitní“[2].

Po vzoru sofistického rozlišování „nomos“ a „fysis“ tak v novověku dochází k „formulaci pojmu „přírodní zákon““[3]. Důsledkem aplikace termínu „nomos“ na přírodu a přírodní dění je mechanistické pojetí přírody (příroda je podobným „ustrojením“ – za povšimnutí stojí slovní základ „stroj“ – jako lidská společnost, funguje na základě dodržování předem daných zákonů) a představa přírody jakožto účelného stroje.

Mechanická koncepce však nemohla dát člověku tak dokonalé poznání, aby již nenacházel žádné nezodpovězené existenční otázky; tyto otázky společnost postupem staletí vedly ke zpohodlnění, ke hledání jistoty v umělém řádu, kterým byla překryta lidská přirozenost zahrnující i konec, smrt, a posléze i k chápání dříve přirozených věcí jako překonaných a nemoderních, jako záležitostí, které je třeba přizpůsobit pokroku.

Jakýmsi průvodním mottem celé knihy je dle mého názoru výrok „k přirozenosti patří změna, přeměna“[4]; vztahu přirozenosti a změny se totiž autor často dotýká, ať už v souvislosti s evoluční teorií nebo s denaturací fysis, se „zvěcňováním“, zplošťováním přirozenosti živých entit, které na druhé straně umožňuje alespoň nějaké poznání a uchopení skutečnosti, především skutečnosti života. Takové poznání „přirozenosti hmoty“ je však pouze jednostranným zjednodušením zkušenosti a od pravdivého poznání proměnlivé podstaty života člověka odvádí, obzvlášť, je-li bezvýhradně přijato za pravé a dostačující. Proto je lepší zaujmout pozici nezúčastněného diváka a přirozenou proměnlivost života v jejím plynutí pouze pozorovat[5], jinak může snadno dojít k „zasutí přirozenosti“[6] a jejímu nahrazení denaturovanou fysis. „Živost je výsostným projevem leckteré přirozenosti. Před svým zvěcněním je každá přirozenost v jistém smyslu živá, byť ne ve smyslu biologickém.“[7]

 Rovněž zkoumání obecného nevede k poznání přirozenosti zkoumaného celku, jak by se na první pohled mohlo zdát: „můžeme tak mnoho zjistit, ne však povahu bytí, neodkryjeme přirozenost. Vzdálíme se jednotlivým přirozeným odkrytím a pokusíme se je nahradit přehledností obecné pravdy. Právě toto je ono zasutí přirozenosti.“[8] Ovšem právě toto zasutí přirozenosti umožňuje člověku přirozenost uchopit a pochopit, i když pouze z jednoho úhlu. Jednodušší je pochopit věci, které člověk sám vytvořil, a které jsou proto „pod ním“, než skutečnosti, které svým rozsahem i významy meze lidského vědomí a chápání převyšují. V tomto kontextu upozorňuje autor na skutečnost, že „takto zvěcněnou zkušenost jsme zvyklí popisovat jako „objektivní“. Vše, co se do zvěcňujícího popisu nevejde, pak považujeme za „subjektivní““[9].

Objektivní skutečnost je možno poměrně zřetelně uchopit a poznat v jejím postavení v prostoru a čase, avšak subjektivní nehmotná zkušenost viditelnému zařazení do prostoru a času uniká, i když se v rámci prostoru a času děje. Příkladem takové subjektivní zkušenosti může být vědomí vlastní duše: duše je spojena s hmotným tělem, které je reálně zakotveno v prostoru a čase, a jehož prostřednictvím může člověk vůbec vnímat, a tedy i vědět o vlastní duši, ale duši jako takovou přitom do prostoru a času vtěsnat nelze, i když se její „práce“ v rámci těchto kategorií odehrává. Rovněž samotná hmota, prostor i čas jsou těžko definovatelné kategorie; myšlenkové operace s nimi jsou však paradoxně předpokladem zvěcnění hmotných skutečností[10].

„Zasutí smyslu pro přirozenost se projevuje poškozením světa. Běžně vidíme následky znečištění vnější přírody a devastace krajiny. Hůře už vidíme znečištění našeho vztahu k bytí a devastaci myšlení.“[11] Termínem „svět“ se přitom obvykle rozumí jakýsi celek, celistvé bytí, přičemž se rozlišují jednotlivé „úrovně“ světů; světem se může rozumět např. naše planeta, ale i vlastní duchovní život jedince, společnost, v níž se člověk pohybuje, domov apod. Kvůli denaturaci fysis je náš evropský svět z velké části umělý, což vyvstane zvláště v jeho konfrontaci se světy ostatními[12]. Podstatným aspektem myšlení našeho světa je snaha vytvořit z celé zeměkoule jeden celek, a to na základě uměle nalezených „prapůvodních“ předpokladů a odůvodnění tohoto úsilí. „V ideologizaci poukazu k celostnějšímu světu vzniká „světový názor“, který se zdá být postižením celostního aspektu světa.“[13] Světový názor člověku výrazně usnadňuje práci s chápáním přirozenosti a současně z něj snímá vnitřní odpovědnost za důsledky názoru na ni. Falešné pochopení přirozenosti a snaha o zasahování do přirozených mechanismů pod tlakem domnělého vědění o tom, co je dobré, vede k devastaci této přirozenosti, ať už přírody nebo lidského myšlení.

„Každá přirozenost však je „časná“: může vznikat a zanikat. Vzniklost nese vždy známky sklonu k zániku.“[14] Mezi vznikem a zánikem stojí vývoj, způsob směřování od vzniku k zániku. Redukcí vývoje na přirozenou selekci je evoluční teorie[15]; důsledkem domněle správného pochopení přírodních principů může být snaha napomoci přirozené selekci, která v první polovině 20. století přerostla v cílené „čištění“ rasy od slabých a rušivých osob (nacistická praxe). Na druhou stranu však darwinovská teorie evoluce člověka vřazuje do přírody a chce ukázat, že v celku přírodního dění má člověk svůj původ. Ovšem i toto stavění člověka do linie živočichů může mít negativní dopad v chápání člověka jakožto stroje, stejně jako zvířat.

Rozdílné výklady přirozenosti světa poskytuje věda a náboženství, i když i jejich pojetí se mohou vzájemně prolínat, například může dojít k promítnutí již dříve zmiňovaného mechanistického pojetí světa do struktury náboženského výkladu: „údajná „kreace“ (creatio, stvoření) je uchopena jako „fabrikace“ (fabricatio, výroba). Vše je údajně zhotoveno podle plánu a neobjevilo se samo od sebe náhodou. […] projektantem a výrobcem je míněn Bůh – opět ovšem Bůh takto redukovaný.“[16]

Veškeré redukce přirozenosti na hmotu a zákon jsou tedy výsledkem lidské snahy o poznání, uchopení a osvojení si světa, a pravou podstatu přirozenosti míjejí. „Tato „fyzikální“ úroveň popisu je ovšem v duchu mechanicismu považována za základní – a jen v tomto ohledu si takto redukovaná hmota uchovává i v „materialismu“ (tedy jakožto elementární materiál) svoji roli základu fysis.“[17]



[1] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann a synové, 1994. Str. 13: „Přesto je mezi latinským „natura“ a řeckým „fysis“ jeden rozdíl, byť zdánlivě jen nepřímý. K latinskému adjektivu „naturalis, přirozený“ má pozdní latina jeho opositum: „supernaturalis, nadpřirozený“.“
[2] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 15.
[3] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 17. Descartes.
[4] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 22.
[5] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 26: „Dobrý divák je právě ten, který je jaksi aktivně nezúčastněný. Totiž ten, který nesleduje jiné zájmy, než to, co je k vidění, ale o svoji výhodnou diváckou pozici aktivně pečuje.“
[6] Tento termín jsem přejala od autora publikace; je vysvětlen v citaci v následujícím odstavci.
[7] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 29.
[8] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 25.
[9] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 30.
[10] Viz KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 38: „Pojetí hmotnosti výrazně určuje pojetí světa a tím i věcí v něm myslitelných. Stejně je tomu s prostorem a tím spíše s časem, nejtajnějším filosofématem.“
[11] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 40.
[12] Viz KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 48: :Částečnost a umělost našeho světa vyvstane zvláště při konfrontaci se světy jinými.“
[13] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 61.
[14] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 103.
[15] Pojem „evoluce“ byl původně „rozvinutím svitku“, ovšem takového, na kterém se písmo objevovalo až současně s jeho rozvíjením, což znamená, že tam nebylo předem. Viz KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 133 – 134.
[16] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 130.
[17] KRATOCHVÍL, Z. Filosofie živé přírody. Str. 163.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.