Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Ontologie a gnoseologie

Srovnání definic pojmů z různých filosofických slovníků

Literatura[1] :

1.       BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník. 1. vydání.Olomouc: Nakladatelství a vydavatelství FIN, 1995. ISBN 80-7182-014-8

2.       NEFF, V. Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias. Druhé rozšířené vydání. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0383-3

3.       DUROZOI, G., ROUSSEL, A. Filozofický slovník. Přel. Jan Binder a kol. První vydání. Praha: EWA Edition, 1994. ISBN 80-85764-07-5

4.       BRUGGER, W. Filosofický slovník. Přel. Lad. Benyovszki a kol. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0409-X

 

Gnoseologie

Samostatnou definici termínu gnoseologie obsahovaly pouze dva slovníky, a to BLECHA, I. a kol. Filosofický slovník a DUROZOI, G., ROUSSEL, A. Filozofický slovník. Zbylé dva odkazovaly na teorii poznání. Původ slova gnoseologie osvětluje pouze S1 – pochází z řeckého „gnosis“, poznání, vědění. Podle S1 je gnoseologie „méně časté označení souhrnu teor. poznávacích postojů ve filosofii, jiný výraz pro noetiku, epistemologii nebo teorii poznání. Pojem gnoseologie je podle S1 příznačný pro marxistickou literaturu, kde jeho podstatu tvoří teorie odvozená z Démokritova učení o eidolon[2] , a na rozdíl od noetiky zdůrazňuje smyslovou stránku poznání.

Podle S3 je gnoseologie[3] spíše předchůdcem epistemologie; definována je zde jako „Kritická teorie poznání, jež se týká jeho původu, forem i mezí… později se začala věnovat vědeckému poznání a nakonec splývá s epistemologií.“. S1 naproti tomu chápe epistemologii jako synonymum gnoseologie, které se ujalo ve „frankofonní oblasti“. Zde „může označovat i noetickou problematiku“.

S2 odkazoval z hesla gnoseologie na teorii poznání, která je podle něj „základní filosofická disciplína… neboli gnoseologie anebo noetika či epistemologie.“. Neodlišuje žádné významové nuance těchto pojmů a pokládá je za jedno a totéž: „ještě před třiceti lety se nejčastěji říkalo noetika, kdežto dnes se převážně považuje za vhodnější a pokrokovější říkat gnoseologie.“. Autor zřejmě nechtěl příliš zabíhat do detailů, a proto vystihl teorii poznání jako celek na jednotlivých příkladech, aby si o její náplni mohl udělat představu i laik.

S4 rozlišuje tři významy teorie poznání. Chápe ji v nejširším smyslu jako učení o poznání, a tedy jako „každé filos. či speciálně vědní zkoumání lidského poznání, ať už je to empir. psychol. bádání o uskutečňování a zákonitém průběhu poznávacích funkcí nebo filos. –psychol. zkoumání aktů a funkcí poznání nebo metafyzika poznání, která klade poznání do celkové souvislosti bytí.“. Teorie poznání v užším slova smyslu zkoumá platnost poznání i jeho meze, a „klade otázku po rozhodující platnosti“ myšlenkových soudů. Tento druhý smysl označuje S4 jako kritiku poznání. Třetí, nejužší smysl, se vztahuje na poznání objektů subjekty, přičemž se předpokládá, že objekty tvoří svět subjektů. Tyto tři významy heslo dále rozvádí, a v závěru popisuje význam teorie poznání v rámci filozofie. „Ke konci 19. století se filosofie téměř rozplývá v teorii poznání. Ve 20. století přinášejí nové podněty fenomenologie, filos. života a filosofie existence, zatímco novopozitivismus a analytická filosofie kladou na místo TP pouhou filosofii jazyka.“. Poslední věta odstavce pak shrnuje názvy teorie poznání a heslovitě „překládá“ jejich význam: gnozeologie = učení o poznání, noetika = učení o myšlení, epistemologie = učení o vědě, kriteriologie = učení o hledisku, rozlišujícím mezi pravdivým a mylným.

 

Ontologie

Samostatné heslo ontologie opět neobsahovaly všechny čtyři slovníky; S2 z něj odkazoval na heslo metafyzika, kterou definuje jako vědu o nepodmíněnu, o absolutnu. Nejstručněji definuje ontologii S3, a to jako vědu o bytí vůbec, přičemž pro vysvětlení tohoto sousloví odkazuje na Aristotelův výrok „bytí, jak dalece je bytím“. V současné filosofii slovo ontologie zahrnuje podle S3 „rozmanitá pojetí existence, s jakými se setkáváme např. v různých verzích existencialismu.“.

Původ slova ontologie je osvětlen opět pouze v S1. Termín ontologie podle něj vznikl z řeckého on – jsoucno, a logos – výklad; ontologie zde tedy znamená vědu o jsoucnu a bytí.

Zatímco S3 a S2 ztotožňují ontologii s metafyzikou, S1 a S4 ji vnímají pouze jako část metafyziky. S4 připouští fakt, že by se pojem ontologie mohl překrývat s Aristotelovou metafyzikou, avšak tuto tezi v další větě koriguje a tvrdí, že ontologie je fakticky jen první částí metafyziky. S1 uvádí, že G. W. Leibniz ontologii vymezil vůči logice a vůči metafyzice, jejíž metoda je na rozdíl od ontologie deduktivní, zatímco ontologie operuje metodou deskriptivní.

S4 dále chápe učení o bytí v jednotě s učením o Bohu: „problém Boha je pouze plně rozvinutý systém bytí, a ten zase není nic jiného než nerozvinutý problém Boha.“. Kant považoval bytí za nepoznatelné, a tím nauku o Bohu o bytí fakticky zrušil, a předmět zkoumání ontologie tím zredukoval na vědomí[4] . Pak z novokantovství vyrostla nová filosofie existence[5], která znovu bere otázku bytí v úvahu. Kromě spojitosti bytí a Boha v rámci ontologie vidí S4 také souvislost ontologie s logem, a popisuje dva typy této souvislosti vzhledem ke způsobu chápání logu. „Je-li logos rozuměn objektivně, pak znamená vnitřní základ, … totiž bytí, na němž ontologie vykládá jsoucno. Je-li logos brán subjektivně, pak se jako prostor, v němž se uzavírá jsoucno … , jeví duch.“.

Podle S1 jsou základními tématy ontologie rysy jsoucna[6] a metafyzické vztahy části a celku, prostředku a cíle. Moderní ontologie usiluje dle tohoto slovníku o obnovu nepředpojatého studia jsoucna, přičemž hraje významnou roli analytická filosofie.

S2 ve výkladu metafyziky jakožto ontologie uvádí témata podobná S1[7]. „Od této všeobecné metafyziky neboli ontologie se během času oddělily … speciální její obory: teologie, psychologie a kosmologie … tyto tři vědy se dnes už k metafyzice nepočítají.“.

S4 v závěru hesla upozorňuje na nutnost „rozlišovat výrazy ontický a ontologický, které scholastika obvykle chápala v témž smyslu. Ontickým se pak nazývá jsoucno ve svém bytí, tedy duchem ještě neotevřené (intelligibile in potentia); onto-logickým pak jsoucno ve svém bytí prozářené, tedy jsoucno, jež se stalo jedno s duchem (intellectum in actu). 

 



[1] jednotlivé slovníky budu zkráceně označovat Sx, kde x = číslo odrážky v seznamu literatury k tomuto korespondenčnímu úkolu, tedy S1, S2 atd.
[2] RICKEN, F.: Antická filozofie. Str. 36: „Věci vyzařují jemné obrazy (eidóla). Ty se setkávají s výrony oka a vytvářejí s nimi ve vzduchu mezi předmětem a okem obraz, který vstupuje do zornice.“
[3] v S3 je použita varianta „gnozeologie“
[4]Zajímavý paradox Kantovy filosofie uvádí S2: „Podivuhodné stanovisko zaujal k metafyzice Kant, který upíral lidskému rozumu právo opouštět bezpečnou půdu poznání, založeného na zkušenosti, a přesto se nevzdal předpokladu nesmrtelnosti duše, svobody vůle a existence absolutní bytosti, prohlásiv je za nezbytné požadavky mravnosti“
[5]Dle S1 navázal na Kantovy rozbory vědomí F. Brentano, „na základě jehož úvah se rozvinula nauka o předmětu, postupující cestou fenomenologie.“ Na tom pak stavěla tzv. formální ontologie, zkoumající vztahy částí a celku.
[6]Rysy jsoucna podle tohoto zdroje jsou „akt a potence, esence a existence, kategorie, jednota a mnohost, dialektické vztahy příčiny a účinku“
[7] Formuluje je jako otázky: „Jaká je absolutní podstata všech věcí? Jaký je absolutní důvod, z něhož existence všech věcí pochází? Jaký je poslední účel, k němuž věci směřují?“
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.