Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Přístupy společnosti k homosexualitě

Překlad článku z Encyklopedie aplikované etiky (autoři: U. Schüklenk, T. Riley)
I. Historie homofobie a její důsledky pro homosexuální jedince
II. Prevalence antihomosexuálních postojů
III. Profesionální přístupy k homosexualitě
IV. Náboženské přístupy k homosexualitě
V. Závěr
 
Slovníček
 
DSM – systém pro klasifikaci psychologických problémů nebo poruch rozvíjený Americkou psychiatrickou asociací, který se užívá nejčastěji ve Spojených státech.
Heterosexuál – člověk, který své sexuální touhy směřuje k jedincům opačného pohlaví.
Homosexuál – člověk, který své sexuální touhy směřuje k jedincům stejného pohlaví.
Mentální choroba – psychologicky abnormální funkční porucha, která je v určitém kontextu deviantní, tísnivá, dysfunkční nebo i nebezpečná.
 
Přístupy společnosti k homosexualitěmají značný vliv na individuální postoje jednotlivců k homosexualitě jako takové, a taktéž přímo na jejich postoje ke gayům a lesbičkám. Lidé mají rozdílná mínění a také přístupy k homosexualitě a homosexuálům. Pro příklad uveďme několik výroků, jimiž lidé v poslední době vyjadřují své názory na  homosexuály: ohledně lesbiček se tvrdí, že „ženská homosexualita je hrozbou našim základním společenským institucím“, a že „ženská homosexualita je podřadnou formou sexuality“. O mužské homosexualitě se říká, že „mužská homosexualita je perverze“ a že „homosexuální poměr mezi dvěma muži je něco zcela určitě špatného“[1]. Negativní postoje k homosexualitě jsou faktory, které determinují neracionální strach, obavu z homosexuality – takovýto stav označil G. Wienberg termínem „homofobie“. Důsledkem těchto obav je často nepřátelské chování k homosexuálům. Například v USA se množství nenávistných zločinů orientovaných vůči gayům a lesbičkám permanentně zvyšuje[2].
 
I. Historie homofobie a její důsledky pro homosexuální jedince
 
Nábožensky podmíněnou homofobii můžeme vysledovat například v Anglii v polovině 17. století. Především neprovdané ženy byly tehdy obviňovány z čarodějnictví a odsuzovány k smrti. Oficiální soudní záznamy ukazují, že často užívaným důkazem pro odsouzení těchto žen byla právě „sexuální deviace“. Lidé v Britském impériu byli do roku 1860 popravováni za „sodomii“. Nicméně náboženské motivace jsou pouze jednou stránkou mince. V nenáboženském nacistickém Německu byly desetitisíce homosexuálních mužů zabity v koncentračních táborech. Vlivem interpretace německého národa jakožto čisté biologické rasy byli homosexuálové považováni za hrozbu vojenské síly Třetí říše a zdraví údajně vyšší německé „rasy“. Homosexuálové byli rovněž jedním z cílů politických perzekucí organizovaných McCarthym v 50. letech v USA. V současné době je homosexuální chování ilegální ve většině zemí světa[3]. Například trestní zákoník Singapurské republiky stanovuje dobu vězení v rozsahu od dvou let až po doživotí za spontánní homosexuálními akty mezi dospělými jedinci. Kriminalizace sexuálních aktů mezi dospělými osobami stejného pohlaví nepochybně narušila morální správnost trestního zákona, neboť v případě homosexuality se nikomu neděje škoda, a přesto je trestná[4]. Kdyby každý udával soudu svá osobní poškození, bylo by aplikováno Aristotelovo volenti non fit iniuria a argumenty stěžovatele učiněny neospravedlnitelnými[5]. Protože řekl: „Neboť on trpí dobrovolně, ale nikdo není dobrovolně souzen nespravedlivě …. Není možné nakládat sám se sebou nespravedlivě.“ Nestranným konzervativním filosofům, takovým, jako Artur Schopenhauer, to připadá zřejmé: „Sám sobě dělám vždy jen to, co sám chci, a proto to nikdy není nic špatného nebo nespravedlivého“[6].
 
II. Prevalence antihomosexuálních postojů
 
Obecným zjištěním, které se vynořuje se zkoumáním postojů heterosexuálů ke gayům a lesbickým ženám, je, že heterosexuální muži jsou k homosexuálům typicky více nepřátelští než heterosexuální ženy[7]. Výpovědi citované dříve, jako „ženská homosexualita je hrozbou našim základním společenským institucím“, atd., byly převzaty z dvacetistupňové Herekovy řady Postojů k lesbickým ženám a gayům[8]. Polovina z položek či prohlášení v této stupnici se týká gayů, a druhá polovina lesbických žen; na vyšších stupních jsou umístěny nejnegativnější postoje k homosexuálům. V sérii studií týkajících se stupnice ATLG, prováděných mezi studenty a respondenty z řad široké veřejnosti, zjistil, že heterosexuální muži volí pro hodnocení svého postoje k homosexuálům vyšší příčky stupnice než heterosexuální ženy, což ukazuje, že heterosexuální muži mají k homosexuálům negativnější postoj. Studenti mužského pohlaví, kteří mají k homosexuálům negativní postoj, rovněž pravděpodobně častěji schvalují tradiční uspořádání sexuálních rolí, tradiční rodinnou ideologii a dogmatický pohled na svět; všímají si, že přátele jejich odlišný pohled na homosexualitu rozděluje; a neuvedli, že by sami měli pozitivní kontakt s gayi nebo lesbickými ženami. Důkazní materiály indikují podobnou souhru faktorů i u žen – studentek s negativními postoji ke gayům a lesbičkám; mimoto tyto ženy často pravidelně navštěvují bohoslužby a častěji jsou členkami konzervativních církevních denominací. Mužští respondenti z řad široké veřejnosti mají více negativní postoje k homosexuálům než heterosexuální ženy. Tito heterosexuální muži také pravděpodobně více udržují tradiční postoje, co se týká sexuálních rolí, lpí na tradičním vzoru rodiny, navštěvují často bohoslužby a dodržují základní náboženské zvyky.
Standardním zjištěním se tedy ukázalo být, že heterosexuální muži mají více negativní postoje k homosexuálům než heterosexuální ženy. Whitley a Kite se ptají, zdali tyto výsledky – při srovnání řady studií - mohou odpovídat úrovni výchovy, jakou jejich účastníci prošli[9]. Všeobecně se věří, že přístupy lidí, jejichž výchova měla vyšší úroveň, k homosexuálům jsou příznivější[10]. Whitley a Kite prověřují vliv pohlaví na přístupy jednotlivců k homosexuálům napříč čtyřmi stupni výchovy, a sledují postoje studentů středních škol, vysokoškolských studentů, absolventů všech typů škol a jiných dospělých. Zjistili, že vliv pohlaví na přístup k homosexuálům byl nejznatelnější u studentů středních škol, mírně se projevoval také u studentů vysokých škol, a takřka zanedbatelný byl u jejich absolventů. Z těchto poznatků vyplývá, že mužští posluchači středních škol, typicky adolescenti, mají znatelně negativní postoje ke gayům a lesbickým ženám. Ve studiích týkajících se ostatních dospělých nebyl zaznamenán žádný vliv pohlaví na postoje respondentů k homosexuálům.
Další opětovné analýzy průzkumů[11] zaznamenaly souvislost mezi věkem respondentů a vlivem pohlaví na jejich přístup k homosexuálům: vyšlo najevo, že mladší mužští respondenti mají k homosexuálům negativnější postoje. Dvojice Whitley a Kite zahrnuje do svých výsledků také pohledy do historie, avšak upozorňuje na skutečnost, že tato půsbonost pravděpodobně není lineární tak jako vliv pohlaví na přístup k homosexuálům, zaznamenávaný neustále v mnoha studiích týkajících se studentů středních a vysokých škol a jejich absolventů. Myslí se tím, přístupy heterosexuálních mužů, zde studentů či absolventů středních a vysokých škol, k homosexuálům jsou v zásadě více negativní, navzdory odlišnostem ve věkové skupině kolem dvanácti let. Poznatek, že adolescentní muži, kteří navštěvují střední školu, jsou vůči gayům a lesbičkám obzvlášť nepřátelští, je důležitý pro zachování objektivity nadcházející diskuse o výskytu trestných činů mířených proti homosexuálům. Důkazní materiály poukazují na skutečnost, že pachateli tohoto typu násilí jsou často právě mladí adolescentní muži[12].
Dalším faktorem, který měl vliv na výzkumy přístupů společnosti k homosexuálům, je efekt kontaktu heterosexuálů s gayi a lesbickými ženami. Vyšlo najevo, že kontakty heterosexuálů s homosexuály pozitivně ovlivňují pohled heterosexuálů na gaye a lesbické ženy. Herek (1994) například zaznamenal, že ti, kdo byli někdy v kontaktu s gayi, k nim mají příznivější postoj. Neměli bychom opomenout, že pouze někteří heterosexuálové se s gayi stýkají pravidelně, jmenovitě jsou to ženy a ti, kdo pocházejí z vyšších vrstev a prošli tak odpovídající výchovou, dále sem patří lidé mladí a politicky liberální.
Násilí směřované na gaye a lesbické ženy (nebo na osoby tak vnímané) se šíří jako mor. D´Augelli a Dark zaznamenali, že osoby považované za gaye či lesbičky jsou nejčastějšími cíli pronásledování a diskriminace. Jedna z novějších studií ukázala, že více než třetina z širokého vzorku gayů, kteří se této studie účastnili, zaznamenala násilí v průměrné souhrnné délce jednoho roku z šesti (D´Augelli and Dark, 1994). Padesát osm procent účastníků studie z Alsaska a 87 % účastníků z Pensylvánie vypovědělo, že se stalo obětí takového násilí. Počet násilných trestných činů mířených proti homosexuálům zaznamenal v recentní šestileté periodě nárůst o 127 %[13]. Dřívější studie z roku 1991, která se týkala stejné cílové skupiny, zaznamenala 1822 případů trestných činů orientovaných proti homosexuálům, včetně fyzických napadení, poškozování a vražd. Není však jasné, zdali je nárůst zaznamenaného výskytu tohoto druhu násilností skutečně výsledkem nárůstu nenávistných zločinů angažovaných proti homosexuálním jedincům, nebo zda není způsoben spíše důslednějším studiem této problematiky.
Plummer přezkoumal důkazy vyplývající z pozorování převzaté ze studií v USA a Austrálii a usoudil, že násilí vůči homosexuálům se často vyznačuje extrémní brutalitou a že se zdá, že pramení ze záměru zabít člověka právě kvůli jeho sexuální orientaci. Zhruba 70 až
80 % homosexuálních jedinců, kteří se účastnili výzkumu v těchto zemích, pocítilo vůči sobě alespoň jedenkrát jeden z druhů či forem antihomosexuální diskriminace či pronásledování. Díky endemické povaze homofobních předsudků nenacházejí homosexuálové také často podporu ve státních agenturách ani v policejních stanicích. Kvůli obavám z dalších represálií se dvaatřicet obětí v jedné australské studii s násilím vůči vlastní osobě vůbec nesvěřilo policii
[14]. Velká evropská města jako Manchester ve Velké Británii a Kolín v Německu začala jako pokus o potlačení antihomosexuálních násilností organizovat společné kampaně homosexuálů a policejních sil.
 
III. Profesionální přístupy k homosexualitě
 
Dosah vlivu sociálních postojů k homosexualitě může být asi nejlépe popsán na příkladu patologizace a depatologizace homosexuality v psychiatrii na konci 19., respektive 20. století. Německý psychiatr Richard von Krafft-Ebing se na konci 19. a počátku 20. století nejvíce zasazoval právě za patologizaci homosexuality v tradiční psychiatrii. Jeho dílo Psychopathia Sexualis bylo standardní prací vztahující se k problematice vědeckého výzkumu sexuality. Krafft-Ebingovo rozhodnutí vysvětlit homosexualitu jako mentální chorobu bylo založeno na normativním přesvědčení, že jediným účelem lidské sexuality je reprodukce. V Darwinově duchu Krafft-Ebing pokládá jakékoli odchylky od tohoto cíle za symptom funkční degenerace. Nezáleží mu na tom, zda jsou homosexuálové aktuálně smířeni se svou orientací, či zda jí trpí. De facto se nezaobírá ani tím, zda homosexuálové kvůli své orientaci ze strany společnosti trpí. Krafft-Ebingovo myšlení bylo založeno na množství normativních předpokladů a názorů o zdravém sexuálním chování. Jakékoli útoky na závěry vystavěné na základě těchto předpokladů byly trestány zákonem. Homosexuálové byli zavíráni do věznic nebo do psychiatrických klinik, kde s nimi byly ve jménu jejich „uzdravení“ prováděny experimenty. Někteří autoři se domnívají, že požadavky německých prokurátorů zaměřené na perzekuci homosexuálních jedinců byly řízeny silou Krafft-Ebingova díla. Společenské přístupy dramaticky ovlivnily interpretaci homosexuality jako mentální choroby se všemi známými důsledky, které homosexuální jedince poškozují.
Patologizace homosexuality byla založena spíše na preskriptivních a normativních, než na deskriptivních úhlech pohledu na sexuální chování. Účelem, který byl sexuálnímu chování připisován, nebyl ani tak požitek ze samotného sexuálního aktu, jako spíše (a právě tak) rozmnožování. Přijetí Kafft-Ebingovy interpretace sexuálního chování pochopitelně není neodmyslitelným vědeckým předpokladem. Jeho názory však dosti ovlivnily většinu z profesionálních psychiatrických hodnocení homosexuality ve 20. století.
Změna veřejného vnímání homosexuality, více sebevědomí ve vystupování homosexuálů a pochybnosti o kompetencích moderní psychiatrie vedly k depatologizaci homosexuality Americkou psychiatrickou asociací[15]. Usnesení připustilo, že nebylo schopno zajistit, aby byla definice „poruchy“ interpretována správně. Ještě na počátku 70. let byl součástí běžného profesionálního názoru na mentální zdraví předpoklad, že homosexualita je mentální choroba. Jen v roce 1973, v odpovědi na stále trvající snahy o nátlak na zúčastněné profesionály, začala snaha o postupnou proměnu oficiální definice homosexuality v DSM (Diagnostic and Statistical Manual). Je důležité zdůraznit, že toto předefinování homosexuality bylo postupným, neboť změna tohoto dosahu nutně vychází ze studia mnoha současných úvodových prací klinické psychologie nabízejících jiné pohledy na věc.
DSM je příručka Americké psychiatrické asociace vytvořená pro klasifikaci rozličných typů mentálních chorob. Třetí vydání této příručky, publikované v roce 1980 a označené jako DSM-III, uvádí druh homosexuality, který pokládá za mentální chorobu, a označuje jej jako ego-dystomic homosexuality. Jedinci s tímto „psychosexuálním narušením“ mají dle jejího popisu „touhu získat nebo postupně nabývat heterosexuální orientaci, takže heterosexuální poměry mohou sami iniciovat nebo udržovat“, a příručka explicitně prohlašuje, že „trvalý vzor otevřeného homosexuálního projevu je nechtěný a z tohoto důvodu vyčerpávající“ (str. 281). Jen ze třetího revidovaného vydání z roku 1987, označeném jako DSM-III-R, je zřejmé, že pojetí homosexuality jako mentálního onemocnění bylo celkem vzato zpochybněno. Je těžké nedomnívat se, že ego-dystomic homosexuality je podporovaná, ačkoli implicitně, v přechodové terapii, jejímž cílem je pomoci „nešťastným“ homosexuálům stát se spokojenými heterosexuály. Stačí už jen poznamenat, že oficiální předefinování homosexuality, usilující o uznání v kruhu mnoha mentálně zdravých profesionálů, bylo více postupné, než jak je často zdůrazňováno; klíčovým obdobím k vytvoření oficiálního postoje Americké psychiatrické asociace je posledních patnáct let.
Sociální přístupy k homosexualitě však vedly k rozhodnutím vykonstruovat ji znovu jako mentální chorobu a odmítnout ty přístupy k ní, které vedly k její depatologizaci[16]. Důsledky takové stigmatizace homosexuality pro sociální postoje k homosexualitě mohou být vysledovány v kterékoli společnosti. Neuvěřitelné je, jak můžeme dnes slyšet, že Newyorská taxi-komise požaduje od homosexuálních řidičů taxi, aby dvakrát v roce podstoupili psychiatrickou prohlídku, údajně aby byla potvrzena jejich způsobilost k řízení, a možnost získat v tomto oboru profesionální licenci je jim odepřena zákonem, a to právě kvůli přetrvávající patologizaci homosexuality. Silverstein se snažil dokázat, že patologizace homosexuality po zásluze „vnesla do základních pilířů společnosti diskriminační praktiky vůči homosexuálním mužům a ženám“[17]. Tak tomu je stále v mnoha zemích. Psychiatr Národní univerzity v Singapuru kupříkladu reflektuje své vlastní sociální postoje k homosexuálům, když se ptá, zdali (domněle existující) homosexuální geny mohou být použity jako vstupenka k vykonávaní „pre-symptomatických testů pro homosexualitu v absenci příslušných homosexuálních styků“[18]. Zdá se, že si tento psychiatr není vědom skutečnosti, že položky „homosexualita“ byla v roce 1992 vymazána z příručky International Classification of Diseases (ICD) publikované světovou zdravotnickou organizací.
V průzkumu, jejž se účastnilo více jak sedm set homosexuálních a bisexuálních lékařů patřících pod USA Gay and Lesbian Medical Association, 67 % z nich referuje o tom, že znají pacienty, kteří kvůli své sexuální orientaci dostávají péči pod standardem, zatímco 88 % zmiňovaným se doneslo k sluchu, že homofobní poznámky o homosexuálních pacientech dělají jejich heterosexuální kolegové a nadřízení. Profesionální přístupy zdravotníků k homosexuálním pacientům jsou bezpochyby dlouho podstatnou měrou ovlivňovány profesionální psychiatrickou tradicí, která po většinu 20. století vnímala homosexualitu jako mentální chorobu.
Profesionální přístupy k homosexualitě byly nepochybně déle než po 100 minulých let ovlivněny sociálními přístupy k ní. V té samé době vedla patologizace homosexuality, v absenci jakéhokoli vědeckého důkazu pro podobný názor, k rozšířenému společenskému vnímání homosexuálů jako „deviantů zneužívajících děti“. DSM-III-R poukazuje na to, že nejvíce případů pedofilie mají na svědomí muži k dívkám do věku třinácti let, přičemž pedofilie a homosexualita se zde nerozlišují.
Škodlivé důsledky homofobie tedy mají nepříznivý vliv na úroveň sebeúcty homosexuálů. Není těžké představit si, že na poměrně širokých základech se rozprostírající společenská antipatie vůči homosexuálům negativně ovlivňuje jejich psychické i duševní zdraví. Meyer kupříkladu popisuje tři stresory, jejichž vlivu gayové - typicky z důvodu svého statusu homosexuálních mužů  - nejčastěji podléhají: zvnitřněná (internalizovaná) homofobie, stigma, a diskriminace a násilí[19]. Internalizovaná homofobie označuje rozsah, v němž by gayové ještě byli ochotni akceptovat široce negativní pohledy společnosti na ně, a stigma jejich očekávání a zkušenost odmítnutí. Každý z těchto tří chronických stresorů byl nezávisle posuzován v Meyerově studii týkající se psychické úzkosti a vyčerpání u homosexuálních mužů. Ti gayové, kteří tyto účinky těchto stresorů zakusili ve větším rozsahu, uvádějí větší stupeň psychického vyčerpání. V některých současných průzkumech je poukazováno na možnou spojitost mezi značně rozšířenou společenskou antipatií vůči homosexuálům a jejich tělesným zdravím, Cole a jeho spolupracovníci zaznamenávají vyšší procento výskytu různých druhů psychických chorob mezi HIV negativními gayi, kteří skrývají svou sexuální orientaci[20]. Být terčem rozsáhlé společenské antipatie a diskriminace pak pro gaye a lesbičky znamená čelit jak psychickému nátlaku, tak i tělesnému poškozování.
 
IV. Náboženské přístupy k homosexualitě
 
Náboženství a náboženské instituce jsou vlivnými součástmi našich tradicí. Jejich vliv na společenské vnímání a interpretaci homosexuality nemůže být brán na lehkou váhu. Nejprve si posvíťme na náboženské interpretace homosexuality a na důsledky, které tyto měly pro homosexuální jedince. Etická analýza jak náboženské argumentace, tak i jejích důsledků pak následuje.
Homosexualita byla vlivnými náboženskými organizacemi, jako například Římskokatolickou církví, tradičně nazírána jako něco eticky špatného. Terminologie této organizace užívá ke kritice lidí udržujících homosexuální poměry pojem „hřích“. Členové Římskokatolické církve věří, že existuje entita, která stvořila svět a universum, a tuto entitu nazývají Bůh. Katolická tradice ovlivněná myšlením teologa 13. století Tomáše Akvinského prohlašuje, že ví, co se Bohu líbí a co nikoliv, a tvrdí, že Bůh považuje homosexuální akty za „hřích proti přirozenosti“. Koncepce přirozenosti, která je užívána k odsouzení homosexuality, není vědeckou koncepcí přirozenosti, založenou na popisném průzkumu lidského chování. Spíše je to předpokládaná podoba lidské přirozenosti, která definuje, jaká by lidská přirozenost být měla[21]. Každé porušení tohoto normativního předpisu lidské přirozenosti je automaticky považováno za nemorální, hříšné atp. Mnoho křesťanů, kteří tato přesvědčení sdílejí, je velmi vůči homosexuálům zaujatých. Studie například demonstrují, že mnozí křesťané, kteří jsou členy vedení ústřední nemocnice v New Yorku, preferují nebýt v kontaktu s gayi s rozvinutými příznaky AIDS. AIDS je často vnímáno jako Boží trest za „život proti přirozenosti“[22]. Představení americké Římskokatolické církve důrazně argumentovali proti zahrnutí sexuální orientace do návrhů zákonů na rozšíření rovných příležitostí.
Obecně lze možná předpokládat, že jednotlivce činí k negativním postojům k homosexuálům náchylnými jejich vstřícnost k dodržování náboženských pravidel a souhlas s nimi. Herek zkoumal míru, do jaké se nepřátelství k homosexuálům různí podle typu náboženské orientace. Rozlišil dva typy náboženských osob, první s vnější a druhý s vnitřní náboženskou orientací. Lidé s primárně vnější náboženskou orientací (kteří pravidelně navštěvují bohoslužby) chápou náboženství jako nástroj, který jim umožní snadno si zdůvodnit své lpění na společenských konvencích, kdežto ti s vnitřní orientací se na náboženství dívají jako na činitele, který jim může poskytnout „významnou podporu v mezních situacích života“[23]. Následující citace z Allporta a Rosse zachycuje jádro tohoto rozdílu: „Vnějškově motivované osoby své náboženství užívají, kdežto vnitřně motivované osoby své náboženství žijí“[24]. Rozdíl mezi náboženskými typy nemá na negativní postoje k homosexualitě vliv; ten zde přísluší spíše tomu, zda se někteří lidé hlásí k fundamentalistickému náboženskému přesvědčení - jehož stupeň významně souvisí s mírou negativity jejich přístupů ke gayům a lesbičkám.
Islámští učenci prosazovali názor, že všichni lidé s AIDS, kteří tuto chorobu získali sexuálním stykem s partnerem stejného pohlaví, by měli být odsouzeni k trestu smrti ukamenováním. To souvisí s islámským učením, které požaduje potrestání homosexuálně aktivních lidí. Korán navrhuje potrestání bez toho, aniž by detailněji rozebíral podobu tohoto trestu, zatímco Hadith přímo požaduje popravu lidí zapletených do homosexuálních aktů. Poprava desetitisíců Íránců nařčených nebo usvědčených z homosexuálních aktů ukazuje, že muslimské společnosti jsou všechno jiné než tolerantní k homosexualitě. Můžeme s jistotou předpokládat, že homosexuální jedinci, kteří svou sexuální orientaci na veřejnosti neskrývají, v muslimských zemích intenzivně zakoušejí mnoho druhů diskriminace.
 
A. Etické problémy se zřetelem na náboženské postoje k homosexualitě
 
Dva problémy se vyskytují v pohledu na popisované nábožensky motivované přístupy k homosexualitě: 1. Mají náboženské přístupy k homosexualitě nějaký morální význam? 2. Jakou relevanci by náboženské postoje měly mít se zřetelem k související legislativě v sekulárních a náboženských společnostech?
 
1. Morální význam náboženských přístupů k homosexualitě
 
Adekvátní odpověď na otázku, zda náboženské postoje mají morální význam, může být jak kladná, tak i záporná. Dnes žijeme v multikulturním světě, jehož obyvatelé mají velké množství rozdílných normativních pohledů na to, jak bychom měli žít své životy. Neexistuje žádná univerzální etická teorie, která by byla akceptována každým. Skutečně, neexistuje cesta, jak způsobem podobným matematickým nebo empirickým důkazům prověřit, že jedna teorie je „správná“, zatímco jiná je „špatná“. Utilitaristé nemohou prozkoumat zlo deontologů a ti, kteří nezastávají ani jednu z těchto teorií, můžou jen nedokonale přezkoušet křesťanskou morálku, spoléhají-li se na své vlastní etické teorie. Přitom je zde nicméně velké množství etických teorií, které poskytují více či méně logický základ, na němž lidé posléze mohou vybudovat své individuální chování. Některé z těchto teorií se opírají o existenci nelidské entity, která je často označována termínem „Bůh“. Neexistuje důkaz existence Boha, ale to nebrání tomu, aby lidé po mnoho století nerozvíjeli své etické teorie na předpokladu všemohoucího, dobrého Boha.
Lidé nevěřící v Boha utvořili své vlastní sekulární teorie na tom, co pokládají za eticky správné jednání. Mnoho etických teorií založených na ideji existence Boha odsuzuje homosexualitu z různých důvodů, většina z nich je založena na přesvědčení jejích zastánců, že vědí, že Bůh homosexualitu odsuzuje. Samozřejmě, že pro nábožensky založené lidi má učení jimi respektovaných náboženských organizací velký morální význam. Nábožensky založení homosexuální jedinci dokonce tuto situaci obecně uznávají a pokoušejí se náboženská písma reinterpretovat, a na základě toho pak chápou odsuzování své homosexuality jako ukazatele míry, do jaké jsou schopni žít počestným a homosexuálním životem. Je nad rozsah tohoto článku posuzovat, jestli jsou takové pokusy rozumné a uvážlivé.
Druhým úhlem pohledu na otázku morálního významu náboženských přístupů k homosexualitě je tento: náboženské přístupy k homosexualitě nemají normativní důležitost pro všechny ty, kdo souhlasí s těmi etickými teoriemi, které homosexualitu neodsuzují. Takoví lidé – mají-li se rozhodnout, zda homosexualitu odsoudí nebo neodsoudí - se přiklánějí k ospravedlnění homosexuality, protože se nemohou nebo nechtějí ve svých úvahách opřít o náboženská mínění o ní.
 
2. Relevance náboženských přístupů k homosexualitě v sekulárních a náboženských společnostech
 
Většina západních společností zahrnula do charakteristik svých státních soustav oddělení státu a církve - jednoduše proto, že rozpoznaly, že náboženský život je v své podstatě aktivitou spadající do soukromé sféry. Obecně v liberální sekulární společnosti po vzoru Johna Stuarta Milla platí, že autonomní jedinec je svobodný dělat cokoli chce, přičemž škodu smí způsobit pouze sám sobě. Homosexuální aktivity se jasně týkají jen svobodně dohodnuvších se dospělých, kteří mají nárok takové aktivity v liberální společnosti provozovat, protože se týkají pouze jich samotných. Křesťanští filosofové jako H. Tristam Engelhardt, Jr., navrhovali, že v pluralitní společnosti bychom se měli pokusit dosáhnout shody na skutečnosti, že lidem by mělo být legálně dovoleno dělat to, co si přejí, v záležitostech, které se týkají pouze jich samotných, zatímco zároveň těm, kdo si o takovém chování myslí, že je špatné, by mělo být umožněno označit je za zatraceníhodné. Engelhardt podotýká, že každý by měl mít „svobodu jít do pekla, když sám chce“, bez jakýchkoli zásahů státu nebo spoluobčanů[25].
Spornou otázkou je adopce dětí homosexuálními lidmi, užití umělého oplodnění (IVF) u homosexuálů a práce homosexuálů jako učitelů ve školách. Ve většině zemí je homosexuálům zamezeno adoptovat děti a mít přístup k technikám IVF. V Thajsku rozhodl Rajabhat Institutes Council, řídící orgán pedagogických vysokých škol, „zabránit homosexuálům v možnosti zapsat se do 6 celostátních vysokých škol kvůli strachu, že by mohli dát špatný příklad studentům, které by šli učit“[26]. Z průzkumu z roku 1995 ve Velké Británii vyplynulo, že 75 % heterosexuálů bylo proti tomu nechat mužské homosexuální páry adoptovat děti. Tentýž průzkum zjistil, že 46 % se domnívalo, že gayové by neměli vyučovat na základních školách. V legislativě liberální společnosti nemůže být žádným způsobem o homosexuálech na bázi neopodstatněných předsudků předpokládáno, že zneužívají děti a tak podobně. Je nezbytné tuto otázku analyzovat, a zjistit, zdali existuje nějaký důkaz pro tvrzení, že děti homosexuálních rodičů se ve svém dětství nacházejí v nějakém směru v horší situaci, nebo později žijí tak jako jejich homosexuální rodiče. Dostupné důkazy poukazují na skutečnost, že děti homosexuálních rodičů nejsou v žádných aspektech jejich psychologického, společenského a sexuálního vývoje odlišné od dětí z heterosexuálních rodin[27]. Proto je zabraňování homosexuálům v adopci dětí nebo ve výchově jejich vlastních dětí neslučitelné s idejí liberální společností, jejímž cílem je růst blaha jejích občanů.
Jak by mělo být s tímto problémem naloženo v náboženských společnostech? Měli by být homosexuálové trestáni v muslimských společnostech, kde je primární funkci státu dohlížet na dodržování náboženských pravidel? Jedinou přiměřenou odpovědí na tuto otázku se zdá být, že nábožensky založení lidé v náboženských společnostech by měli být souzeni na základě náboženství, jehož učení sami akceptují. To samozřejmě přísluší jen činům reálného nebo údajného sebepoškozování nebo přestoupení náboženských pravidel, ale ne činům, které pouze vadí jiným a přitom jim neškodí. Nevěřící lidé by neměli být nuceni žít svůj soukromý život na základě náboženské víry, k níž se sami nehlásí. Samozřejmě je důležité, aby žádný občan nebyl k vyznávání státního náboženství donucován. Avšak zdá se být rozumné akceptovat skutečnost, kupříkladu, že muslimové, kteří dobrovolně akceptují důsledky islámského práva, by měli být trestáni na základě legislativy, s níž po etické stránce souhlasí.
 
V. Závěr
 
Mnoho etických teorií, především největší měrou jistě ty utilitární, zastávají pozici, že jakákoli společenská odsouzení založená na předsudcích jsou neetická jednoduše proto, že dávají možnost chovat se nepřátelsky ke zdravým a produktivním členům našich společností. Myšlenkové proudy liberální a indeterministické, stejně jako množství feministických filosofií, podporují utilitární stanovisko, i když chtějí použít rozdílnou argumentaci pro jeho podporu.
Avšak jestliže je homofobie něčím stále přítomným, zdá se pravděpodobné, že určité segmenty naší společnosti budou mít k homosexuálům a homosexualitě negativní postoje. Důležité profese, a zde zvláště medicínští odborníci, by se měli pokusit zlepšit úroveň znalostí o těchto skupinách proto, aby omezili příležitosti homofobů k propagování jejich předsudků ponechávaných dosud bez námitek. Pokud se zabýváme společenskou politikou vůči homosexuálům, zdá se být zřejmé, že individuálním předsudkům by nemělo být dovoleno ovlivnit veřejné mínění. Primární funkcí moderní společnosti je zvětšovat celkový rozsah štěstí svých občanů. Diskriminace týkající se homosexuálních lidí tento cíl porušuje a je tudíž namístě posuzovat ji jako neetickou. To neznamená, že v sekulárních a stejně tak náboženských společnostech jedinci nemají právo na negativní pohled na homosexualitu, ale nemají etické právo zasahovat do životního stylu homosexuálů. Je tedy důležité poznamenat, že negativní pohledy na homosexualitu, které jedinci mohou zastávat z důvodu jejich náboženské nebo jiné víry, mají negativní dopad na štěstí homosexuálů a musejí být pokládány za neetické, protože mají škodlivou podstatu[28].
 
Články s příbuznou tématikou
 
ADOPCE – ARISTOTELSKÁ ETIKA – DARWINISMUS – DISKRIMINACE - MENTÁLNÍ CHOROBY – PSYCHIATRICKÁ ETIKA – SEXUÁLNÍ ORIENTACE – TRESTNÉ ČINY BEZ OBĚTI
 
Bibliografie
 
Bayer, R. (1987). „Homosexuality and American Psychiatry: The Politics of Diagnosis.“ Princeton Univ. Press, Princeton, NJ.
Boswell, J. (1980). „Christianity, Social Tolerance and Homosexuality.“ Univ. of Chicago Press, Chicago.
Herek, G. M. (1994). Assessing heterosexuals´ attitudes towards lesbians and gay men: A review of empirical research with the ATLG scale. In „Lesbian and Gay Psychology“ (B. Greene and G. M. Herek, Eds.), pp. 206-228. American Psychological Assotiation, Washington, DC.
Schmitt, A., and Sofer, J. (Eds.) (1992). „Sexuality and Eroticism among Males in Moslem Societes.“ Haword, Binghamton.
Sullivan, G., and Wai-Teng Leong, L. (Eds.) (1995). „Gays and Lesbians in Asia and the Pacific.“ Haworth, Binghamton.
Weinberg, G. (1992). „Society and the Healthy Homosexual.“ St. Martin´s, New York.


[1] G. M. Herek, 1994. In Lesbian and Gay Psychology (B. Greene and M. Herek, Ed.), str. 210. American Psychological Association, Washington DC.
[2] G. M. Herek a K. T. Berrill, Ed., 1992. Hate Crimes: Confronting Violence against Lesbians and Gay Men. Sage, London.
[3] D. Plummer, 1995. Health Care Analysis 3, 150 – 156.
[4] J. Feinberg, 1984. The Moral Limits of the Criminal Law. Harm to Others. Oxford Univ. Press, New York.
[5] Nichomaches Ethics, V. 1138a.
[6] A. Schopenhauer, 1979. Preisschrift über das Fundament der Moral, p. 24. Hamburg, Felix Meiner Verlag.
[7] e.g., Herek, 1994; M. E. Kite, 1994. In Lesbian and Gay Psychology (B. Greene and G. M. Herek, Eds.), pp. 25 – 53. American Psychological Association, Washington, DC; B. E. Whitley and M. E. Kite, 1995. Psychological Bulettin, 117, 146 – 154.
[8] Attitudes Towards Lesbian and Gay Men, dále ATLG.
[9] Kite, 1994.
[10] Herek, 1994.
[11] e. g., M. B. Oliver and J. S. Hyde, 1993. Psychological Bulletin, 114, 29 – 51.
[12] A. R. D´Augelli; L. J. Dark, 1994. In Reason to Hope: A Psychosocial Perspective on Violence and Youth (L. D. Eron, J. H. Gentry, P. Schlegel, Eds.). American Psychological Association, Washington, DC.
[13] (National Gay and Lesbian Task Force Policy Institute, 1994. Anti-Gay/Lesbian Violence Fact Sheet: April 1994 Update. NGLTF, Washington, DC)
[14] Plummer, 1995.
[15] American Psychiatric Association; APA.
[16] U. Schüklenk and M. Ristow, 1996. J. Homosexuality 31 (3), 5-30.
[17] (R. Bayer, 1987. Homosexuality and American Psychiatry: The Politics of Diagnosis. Princeton Univ. Press, Princeton, NJ)
[18] L. C. C. Lim, 1995. Ann. Acad. Med. Singapore 24, 759-762.
[19] I. H. Meyer, 1995. J. Health Social Behav. 36, 38-56.
[20] S. W. Cole, M. E. Kemeney, S. E. Taylor, and B. R. Visscher, 1996. Health Psychol. 15, 243-251.
[21] Schüklenk and Ristow, 1996.
[22] J. J. Wallack, 1989. Hospital Community Med. 26, 44-50.
[23] Herek, 1994, 218.
[24] citováno v: Herek, 1994, 218.
[25] H. T. Engelhardt, Jr., 1994. The Concept of Moral Consensus (K. Bayertz, Ed.). Kluwer, Dordrecht.
[26] Bangkok Post, Dec. 26, 1996.
[27] M. A. Gold, E. C. Perrin, D. Futtermann, and S. B. Friedman, 1994. Pediatric Review 15, 354-358.
[28] Feinberg, 1984.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.