Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Pýthagorovci

Porfyrios, Jamblich a Kratochvíl - výpisky z knihy Život Pýthagorův

PORFYRIOS. Život Pýthagorův. Přel. Václav Bahník.

V úvodu autor řeší Pýthagorův původ (pravděpodobně byl synem Mnésarchovým a pocházel ze Samu, případně z Tyru v Sýrii[1] ), a dále rozvádí, co o jeho rodině píší různí autoři. Pak se dotýká jeho vzdělání, které prý získal u Arabů, Egypťanů, Chaldejců, Hebrejců a Foiničanů; snad se učil i u jednoho z Miléťanů. „Vypráví se, že přišel Pýthagorás k Zaratovi (Zarathuštrovi), a ten mu vyložil, že jsou od počátku dvě příčiny jsoucna, otec a matka… z nich se skládá celý vesmír, z ženského a mužského živlu.“[2]

Když Pýthagorás dorazil do Krotónu a začal tam přednášet, ovlivnil svými názory mnoho tamnějších obyvatel, mužů, žen i mládeže. O jeho učení se toho mnoho neví, protože bylo tajné. Je však známo, že zastával názor nesmrtelnosti duše a jejího přecházení mezi různými živočišnými druhy. Pýthagorovci přiznávali svému vůdci takřka božskou autoritu[3] , dávali dohromady své majetky a pak je znovu přerozdělovali. O Pýthagorovi se prý říkalo, že vyučoval i zvířata, např. že zapřísahal medvěda, aby se už nikdy nedotkl živého tvora, nebo býka, aby nejedl boby[4]. Pýthagorás dále svým „svěřencům“ doporučoval střídmost v jídle i chování – člověk by se neměl nechat ovlivnit emocemi, a vzpomínal také na svá dřívější vtělení na důkaz toho, že ti, jejichž duše je očištěna, si pamatují na své dřívější životy.

Nejlepší z protikladných sil označoval Pýthagorás jako monádu (jednotku, světlo, pravé, stejné, stálé, přímé)[5] a tu horší jako dyádu (dvojici, tmu, levé, nestejné, okrouhlé a pohyblivé). I každé další číslo odpovídá nějaké síle, třeba číslo tři je formou věcí, které mají počátek, střed a konec. Pro tento způsob existence užili názvu triada. Čtyři čísla jdoucí za sebou jsou označena jako dekada, což má stejný význam jako dechada (=souhrn).

 

IAMBLICH. Život Pýthagorův. (ukázky)Přel. Václav Bahník.

I zde je zmíněno, jak Pýthagorás učil své žáky střídmosti, např. tomu, aby jejich těla měla stále stejný objem i jejich tváře stále stejný výraz, nebo tomu, aby nikoho netrestali ani nekárali v hněvu, ale až tehdy, když se uklidní. Výňatek ze spisku obsahuje i ponaučení k tématu plození dětí. Pýthagorás lidem vyčítal, že děti plodí neplánovaně jako zvířata, bez rozmyslu a přípravy, a že se nestarají, aby děti byly počaty v žádoucí době žádoucími rodiči – na což třeba myslí u svých plemenných zvířat, která chtějí rozmnožovat co nejlépe.

V závěru je uvedena teze, že „o filosofii je třeba pečovat více než o rodiče a o zemědělství, neboť rodiče a rolníci mají zásluhu na tom, že žijeme, avšak filosofové a učitelé mají zásluhu o to, že žijeme dobře“[6] . Zlomek D3 z Iamblicha říká, že „po božstvu a po daimonech je si třeba nejvíce vážiti rodičů a zákona a podřizovati se jim ne na oko, nýbrž z přesvědčení.“[7] Protože moudrost byla vlastní pouze božstvům, a filosofie byla cestou k poznání božské moudrosti, stojí trochu výše nad zásluhami rodičů, kteří jsou sice pro život člověka důležití, protože jej kultivují, ale na druhou stranu mu neumožní „přičichnout“ k božskému.

 

KRATOCHVÍL, Z. Pýthagorejství archaické doby.

Podle historika Hekataia z Milétu byl Pýthagorás prvním, kdo použil slovo filosofie, a sám sebe nazval filosofem. Proto jej také pokládá za původce filosofie v řeckém slova smyslu[8] . Pýthagorás byl svými současníky zřejmě chápán jako prostředník mezi lidskou nevědomostí a božskou moudrostí, a možná proto vznikla zpětně pověst, že neměl odvahu nazvat se moudrým, a proto sám sebe označil za milovníka moudrosti, tedy filosofa. Pýthagorás byl vůbec hojně diskutovanou postavou: někteří z pozdějších myslitelů ho uznávali (např. Platón) a jiní jej ostře kritizovali (Xenofanés a Hérakleitos). Nicméně faktem zůstává, že pojem „filosofie“ je spolehlivě doložen až z klasické doby, kdy ho Platón užíval jako protipól sofistiky.

Pýthagorovi je připisováno vyřčení i jiných pojmů než „filosofie“; jedním z nich je „kosmos“. Slovo kosmos však užíval i Homér ve svých eposech pro označení pořádku a vojenského šiku, ale je možné, že až Pýthagoras mu přiřkl význam „obvodu celků“, jak o tom referuje zlomek 14 A 21 u Aetia. Pýthagorás tedy zřejmě užíval slovo kosmos v podobném smyslu jako před ním Miléťané, a to v souvislosti s pořádkem (taxis) a duší (psyché). Pojmem kosmos mysleli pýthagorejci světový řád založený na harmonii.

Kromě slova kosmos se Pýthagorovi[9] připisuje i první užití termínu „theorie“. „Thea je pohled, podívaná, divadlo. Thaómai znamená dívám se, žasnu. Theatron je divadlo nebo divadelní hra. Theoró znamená přihlížím slavnosti, putuji na slavnost, a pak má ovšem i významy filosofické a vědecké: pozorovat, rozumět,… Theória, iónsky theóreia, je účast na slavnosti, pouť na slavnost“[10]. Theoretik je tedy divák slavnosti, který podává (ostatním)zpřítomňující svědectví o jejím průběhu, theorie je myšlenková prezentace spatřeného.

Pýthagorejská „škola“ není filosofickou školou v pozdějším slova smyslu[11] . Vzájemná soudržnost jejích členů je dána vazbou na vůdčí osobnost a respektem ke společně sdíleným tradicím, který je ještě umocňován řadou předpisů týkajících se askeze, ne však pouhého odříkání, ale askeze v jejím původním smyslu – cvičení se. Pýthagorovci žili společně a měli společný majetek.

Pýthagorejských zlomků není mnoho, a nenachází se v nich žádný přímý zlomek; jsou to pouze doxografie pozdějších antických autorů. Tyto texty jsou velice zajímavé, protože obsahují jak odkazy na předpýthagorovskou moudrost, tak i známky pozdější legendarizace Pýthagora, které je těžké od sebe odlišit.

Na pýthagorejce také směřovaly xenofobní projevy vůči jinému typu duchovnosti, jako např. vůči Židům nebo zednářům. Stejně jako oni bývali i pýthagorovci často nařčeni ze zákulisní politiky a z jiných nebezpečných tajností, a zesměšňováni. Pýthagorovi byla často vyčítána „mnohoučenost“[12] a názorová pluralita. Hérodotos pýthagorejce nejmenovaně obvinil z toho, že přejali egyptské nauky o převtělování duší a vydávají je za své[13]. Význam reinkarnačních nauk je třeba chápat ve smyslu mýtu a rodící se filosofie jakožto jednu z možných cest k pochopení smyslu a způsobu pobytu člověka na zemi, a nikoliv jako vědeckou teorii činící si nároky na objektivní platnost.

Tělo chápou pýthagorejci jako rozprostraněnou entitu, jako vnější charakteristiku člověka, zatímco duše je aktivním činitelem, který konkrétní tělo spojuje s abstraktním myšlením. Duše je také životním pohybem těla – udržuje tělo v „klidu“ a přitom v pohybu – v klidu tím, že určité tělo je stále sebou samým a v pohybu tím, že ačkoli je to jedno a totéž tělo, prodělává během své existence různé proměny, tedy protiklady: např. mládí a stáří, nemoc a zdraví apod. Dalo by se říci, že duše v těle zajišťuje harmonii protikladů[14]; harmonie je vlastně způsobem skloubení protikladů, kterým se společně zabývali jak pýthagorejci, tak i jejich kritik Hérakleitos z Efesu, ač každý zcela odlišným způsobem.

Protiklady se vylučují z apeiron, a jejich protikladnost umožňuje peras – mez, která je odděluje a vyhraňuje vůči sobě navzájem, proto má každá dvojice protikladů dva póly. Pokud v kosmu působí harmonie, meze se pouze proměňují, čímž může docházet např. k uzdravení nemocného nebo k onemocnění zdravého. Změny se tak ve světě mohou dít, aniž by se protiklady musely vzájemně potírat.

 

BOR, D.Ž. Doslov.

Pýthagorovci usilovali o vytvoření nové lepší aristoracie (aristokracie ducha a ne původu), než byla ta, která v jejich době skutečně vládla. Stejně tak orfici, následovníci bájného Orfea, chtěli veškerou moc vložit do rukou delfské věštírny. Protože pýthagorovci usilovali o svržení vlády, byli často pronásledováni a museli přesidlovat do jiných měst.

Vhodné adepty aristokracie ducha vybíral Pýthagorás do svého spolku mimo jiné i na základě fyziognomie, tj. odhadu povahových vlastností člověka na základě jeho rysů. V tom prý byl mistrem, a Hippolytos jej dokonce označuje za zakladatele fyziognomie. Při výběru žáků postupoval demokraticky v tom smyslu, že se neohlížel na jejich bohatství ani na zásluhy jejich předků. Jeho posluchači se dělili na novice a zasvěcence; novicům se říkalo exoterici či akusmatici a zasvěcencům esoterici a matematici. Akusmatikům byly předkládány pouze obecné výklady, kdežto matematici byli seznamováni s posvátným učením geometrie a matematiky. Podle Hippolyta byli skutečnými pýthagorovci pouze esoterici. Exoterici byli označováni jako pýthagoristé a jejich žákům se říkalo pýthagorejci. Dva až pět let nesměli exoterici spatřit tvář svého učitele a diskutovat spolu o jeho učení; měli pouze dovoleno položit několik otázek přímo učiteli. Základy Pýthagorova učení shrnují tzv. „Zlatá slova“, „která jsou možná tím jediným autentickým, co po největším duchu starověku zbylo“[15] .

Poznávacím znamením pýhagorovců i pozdějších pýthagorejců byl tzv. pentagram, který v jejich dopisech zastupoval funkci pozdravu. Své listy tak podle Aristotelových zpráv začínal i ukončoval i Platón. Řecké slovo „pente“ (pět) bylo odvozováno od „Pan“, což může být i jméno řeckého boha. Původním etymologickým základem pětky je slovo prosit (pýtať), který byl v souvislosti s rozvojem náboženských představ posunut k ruce s pěti prsty a k modlitbě.

Významným pýthagorovcem byl Filoláos z Krotónu, který sepsal poznatky Pýthagory a jeho žáků o matematicko-fyzikálním základu tónového systému. Mezi nejvýznamnější pýthagorejce patřil Archýtás z Tarentu, významný řecký stratég, který byl do funkce stratéga během svého života zvolen celkem sedmkrát. Na pýthagorejském základu se vyvíjí pozdější alchymie, která je spojením Platónovy filosofie s židovským Mosaismem a s mystickým křesťanstvím, a Platónova filosofie je podle sv. Augustina syntézou Sókratovy aktivní a Pýthagorovy kontemplativní filosofie[16].

 



[1] jak říká Neanthés v páté knize svého spisu Mythika – viz PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 9. „Podle Plútarcha nebyl Pýthagorás ze Samu, nýbrž byl původem z tyrrhénsko-pelasgicko-etruského rodu.“ (Str. 110)
[2] Zlomek A 11 z Hippolyta; PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 69.
[3] o božském původu svého Mistra mluví pozdější pýthagorejci (viz PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 115.)
[4] podrobněji viz PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 15. O zákazu konzumace bobů viz str. 21; pýthagorovci tvrdili, že boby mají s lidmi stejný „základ“, že pojídat boby je jako pojídat lidské maso. Důkaz pro to je např. ten, že když se boby rozkousají a nechají odležet, je z nich cítit pach spermatu, nebo když dá někdo květ bobu v hrnci na devadesát dní do země, nalezne tam ženská rodidla. Pýthagorovci také odmítali nosit vlněné a kožené oděvy, protože ty pocházejí z nečistých smrtelných zvířat, kdežto len vyrůstá z nesmrtelné země.
[5] Jednička je společnou měrou všech čísel – každé další číslo je jen opakováním jedničky.
[6] PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 39.
[7] PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 78.
[8] v samotném úvodu autor upozorňuje na názor Diogena Laertia, podle nějž někteří odvozují počátky filosofie od starých národů; přitom však je řecká filosofie čímsi jiným, a i samo slovo filosofie pochází z řečtiny. Viz PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 43.
[9] vzhledem k tomu, že pýthagorejci připisovali své „objevy“ Pýthagorovi (viz PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 38), je možné, že termíny jemu připisované „vynalezl“ někdo z jeho ctitelů.
[10] PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 46.
[11] „do jisté míry mohou být tyto „školy“ dokonce jen výplodem roztřiďovací a genealogické mánie pozdějších doxografů“ PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 47.
[12] do ní se „opíral“ zvláště Hérakleitos z Efesu, který o Pýthagorovi tvrdil, že své vědění sesbíral z různých stran a nenašel v něm moudrost.
[13] viz PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 51: „Egypťané však byli první, kdo pronesli výrok, že duše člověka je nesmrtelná, že se totiž vždy při zániku těla ponořuje do jiné rodící se živé bytosti. … Tohoto výroku užívali i někteří z Řeků, jedni dříve a jiní později, jako kdyby byl jejich vlastní.“ (Zlomek 14 A 1)
[14] viz zlomek B 41 z Aristotela: „Mnozí filosofové (pýthagorovci) říkají, že duše je harmonií, anebo že harmonii obsahuje.“
[15] PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 106.
[16] PORFYRIOS, JAMBLICH, KRATOCHVÍL, BOR Pýthagorás ze Samu. Praha: Trigon, 1999. Str. 118.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.