Lucia Šlechtová

Hudba, judaismus, filosofie, recenze aj.

Filosofie

Sokrates

Výpisky z Kessidiho knihy Sokrates

str. 15: Člověk mezi lidmi

Řekové v Sókratově době neměli ve zvyku psát životopisy a věnovali málo pozornosti osobnímu životu. Za důležitější považovali účast na veřejném životě polis, proto se nejvíce hovořilo o osobnostech, které se vyznamenaly na politickém, státním či vojenském poli. Nestala-li by se Sókratova filosofie předmětem soudního sporu, na jehož základě byl odsouzen k trestu smrti, patrně bychom o ní dnes mnoho nevěděli. Po Sókratově smrti vzplál ideový boj mezi jeho odpůrci a zastánci, k nimž patřili i Platón a Xenofón.

Ačkoli se po Sókratově smrti vynořily teze o jeho nevzdělanosti, je daleko pravděpodobnější, že prošel základním vzděláním, jaké bylo v jeho době obvyklé, tzn. že byl vzdělaný v múzice a gymnastice. Múzika byla výchova nejen hudební, ale i literárně slovesná (čtení a psaní, učení se zpaměti, komentování básnických textů); program základního vzdělání obsahoval i výuku počtů. Podle Platónova Faidóna Sókratés ovládal i tehdejší vědy (matematiku, astronomii a meteorologii). Sókratés byl poměrně chudý a pozdě se oženil. Za ženu si vzal Xantippu, která v dějinách proslula jako svárlivá manželka, ale je třeba brát v úvahu fakt, že ji Sókratova lhostejnost k domácnosti právem přiváděla k šílenství.

 

str. 21: Doba Periklova

Když Athéňané porazili Peršany, bylo Sókratovi 20 let. Toto vítězství podpořilo rozvoj athénské demokracie a kultury, který vrcholu dosáhl za vlády Perikla (444 – 429 př. Kr.). Když bylo Sókratovi 65, utrpěly Athény porážku v peloponéské válce a ztratily tak vedoucí postavení v hellénském světě. Jeho život probíhal v jednom z nejnapjatějších období athénských dějin.

Systém řeckých městských států byl jednou z hlavních příčin nejen rozkvětu řecké kultury, ale i jejího následného pádu. Svou nezávislost mohly řecké státy obhájit pouze v jednotě proti perským útokům; jakmile však spor mezi Athénami a Spartou o nadvládu nad celým řeckým územím vyústil v peloponéskou válku, byl osud země zpečetěn. Na řeckém území existovalo asi 200 poleis, které se v bojích proti nepřátelům sjednocovaly kolem Sparty a Athén. Vnitřně demokratické Athény narozdíl od oligarchické Sparty prosazovaly navenek politiku naprosté centralizace moci, zvláště v období vlády Perikla, což také přispělo k jejich prohře v peloponéské válce.

 

str. 26: Sókratova společenskopolitická činnost

Sókratés se zúčastnil tří vojenských operací jako těžkooděnec a projevil se v nich jako statečný a vytrvalý voják. V roce 424 bojoval u Delia spolu s Lachétem, který o Sókratově vojenské udatnosti vypráví v Platónově stejnojmenném dialogu. Sókrates se také účastnil bitvy u Poteidaie (před Deliem) a v roce 422 bitvy u Amfipole. V Platónově Symposionu se objevuje charakteristika Sókrata jakožto hloubavého jedince, který dokázal celý den stát na místě a přemýšlet. Toto vyprávění je zredukováním iónských vyprávění; z textu je dále patrno, že Alkibiadés sám, který tuto příhodu vypráví, Sókrata takto nezažil.

Sókratés prokázal nejen vojenskou, ale i občanskou chrabrost v důležitých otázkách společenského života. Vědomě se vyhýbal politice, ale nepovažoval za oprávněné vyhýbat se plnění občanských povinností, které jsou každému uloženy zákony státu. Za dodržování zákonů se stavěl i v době oligarchie, vlády třiceti tyranů, kteří se snažili ústavní zákony nahrazovat svými vlastními ustanoveními, tzv. psefismaty.

 

str. 34: O Sókratově vztahu k demokracii

Základem fungování každého státu byla podle Sókrata neporušitelnost zákonů a poslušnost občanů vůči nim. Demokraticky chápal Sókratés i aristokracii: za aristokracii považoval pouze státní zřízení v rukách lidí, kteří plní zákony. Jeho aristokracie zřejmě nepředpokládá žádná privilegia původu ani bohatství (tak tomu je např. v plutokracii). Tyranii pokládal Sókratés za vládu vnucenou a nespravedlivou, protože se neřídí zákony, ale vůlí vládce. Sókratés byl zřejmě stoupencem umírněné demokracie, jakou nastolil v Athénách Periklés; možná mu nešlo ani tak o státní zřízení, jako o dodržování zákonů a dovedné řízení a organizaci státu. Zdůrazňoval, že stát, stejně jako loď, může řídit jen ten, kdo k tomu má potřebné vědomosti a zkušenosti. Proto také Sókratés kritizoval praxi výběru úředníků losováním. Této skutečnosti se využívá jako hlavního argumentu Sókratova antidemokratismu.

Někteří úředníci byli do funkce ustanovováni na základě hlasování (např. 10 stratégů či finanční úředníci), ale většina hodnostářů byla volena losováním (rada 500, soudci atd.). Funkce se zastávaly jeden rok a po skončení úředního období museli všichni vykázat svou činnost. Losování bylo považováno za projev vůle bohů. Každý z občanů Athén zastával minimálně jedenkrát za život nějakou, i velmi významnou, státní funkci. Volby losováním byly považovány za hlavní pilíře athénské demokracie, a když je Sókratés kritizoval, byl považován za antidemokrata; přitom chtěl pouze volit všechny úředníky tak jako stratégy, tj. hlasováním.

Každý občan měl možnost kritizovat stávající pořádky a navrhovat úpravu zákonů, ale Sókratés svými názory překročil rámec své doby a přiváděl jimi spoluobčany do nejistoty, a vyvolával tak jejich podrážděnost.

 

str. 41: Sofisté a Sókratés

Slovo sofista (sofistés) mělo do 5. st. př. Kr. kladný význam a označovalo člověka, který svými schopnostmi vynikal nad ostatní, a to v jakémkoli oboru. Od konce 5. st. se vztahovalo jen k potulným učitelům řečnictví a filosofie, a začalo se užívat i v negativním slova smyslu, o což se nejvíce zasloužil svou kritikou Platón.

 

str. 56: Dialog

Ústřední formou Sókratovy filosofie byl dialog; vedení dialogu je také příčinou Sókratova odmítání psaného slova, které může nanejvýš sloužit jako opora paměti pro člověka již vědoucího, v opačném případě vede k zanedbávání paměti. V dialogu Faidros přirovnává Sókratés dialogy k obrazům: výtvory malířství stojí sice jako živé, ale když se jich na něco otážeš, velmi velebně mlčí. Podle Sókrata i Platóna je živé slovo nenahraditelné žádnými jinými komunikačními prostředky, ale bez psaných pramenů bychom dnes o jejich učení stěží věděli.

Sókratovský dialog je laboratoří pro hledání pravdy, a bez účasti dvou lidí není možný. Všichni účastníci rozmluvy jsou v rovnocenném postavení, a to i když je mezi nimi vztah učitele a žáka. Dle běžných představ učitel vlévá do žáka jako do prázdné nádoby své vědomosti, a ten je pak nosí v hlavě. Pro takové pojetí pedagogiky v Sókratově dialogu místo nebylo. Zde se setkávají osoby, které pravdu hledají, tj. nepokládají ji za nic určitého.

Sókratova metoda vedení dialogů většinou zůstávala nepochopena, většinou byla považována z a další za sofistických triků, který lidi mátl a zbavoval jistoty. Sókratés byl přesvědčen, že teprve poznání vlastní nevědomosti povede k skutečné znalosti, protože pobízí k dalšímu hledání. Ten, kdo si myslí, že vše zná, tuto potřebu nepociťuje. Sókratés považoval Athény za líného koně a sebe za jezdce, který ho pohání. Líní byli podle něj Athéňané především v oblasti etiky, a proto se pilířem jeho filosofie stalo zkoumání etických otázek.

 

str. 107: Sókratovo daimonion

Odpověď na otázku, co přesně je Sókratovo daimonion, nebyla jasná už jeho žákům a přátelům, o filosofech v pozdějších staletích ani nemluvě. Současní badatelé připisují daimoniu roli svědomí či zdravého rozumu, intuice, šestého smyslu, nebo jej chápou jako projev náboženského entuziasmu apod[1].

 Sókratova osobnost byla zcela originální a spojovala v sobě analytický rozum s prorockým nadšením a kritické myšlení s náboženským entuziasmem. Proto se jeho žáci v hodnocení jeho osoby i daimonia rozcházeli. Dle Xenofóna dával daimonion Sókratovi pokyny, co má a co nemá dělat, a na jeho základě dával pak rady přátelům, které se vždy osvědčily, předpovídal budoucnost atd. Platón však o ničem takovém nehovoří a vykládá daimonion pouze jako hlas, který Sókrata odvrací od všeho, co by mu mohlo škodit, ale k ničemu ho nepobízí, jak tvrdil Xenofón. Na druhou stranu i tím, že mu hlas něco nezakáže, ho k tomu vlastně pobídne. Mezi těmito interpretacemi není žádný zásadní rozdíl, a proto je možné daimonion zčásti chápat jako hlas Sókratova svědomí či zdravého rozumu. Daimonion je také založeno na víře v božstvo, s nímž spojuje vnitřní část člověka. Toto „božské v člověku“ pak podle Sókrata vede k hledání všeobecného morálního zákona.

U Xenofóna vystupuje do popředí myšlenka rozlišovat to, co závisí na člověku samém, a to, co na něm nezávisí. Člověk je svoboden jen do té míry, do jaké zná sám sebe a v jaké je schopný uskutečnit svou volbu na základě svých vědomostí a zkušeností. V případě mravního chování je správná volba ekvivalentem toho, že ctnost je vědomí.

 

str. 127: Aristotelova kritika Sókratových etických paradoxů

Aristotelés kritizoval celé Sókratovo etické učení a tvrdil, že kdyby platila Sókratova myšlenka „nikdo nečiní zlo úmyslně“, ukázalo by se, že člověk sám sebe neovládá a nenese odpovědnost za své činy. Špatnost je podle Aristotela dobrovolná, ale nešťastným není nikdo nerad. To potvrzuje společnost: jednotlivci i soudy kárají a trestají ty, kdo se chovají špatně; nutným předpokladem toho je však svoboda člověka samostatně se rozhodovat a nést posléze za svá rozhodnutí odpovědnost. Sókratés svým výrokem „vědění je ctnost“ spojoval vědění s morálkou a za opravdové vědění považoval vědění etické. Zda člověk skutečného, tedy etického, vědění nabyl, posuzoval Sókratés dle přísného kritéria: žádné vědění nelze považovat za morální (= opravdové), dokud nutně nepovede k dobrému činu.

Aristotelés se při interpretaci Sókratova paradoxu omezuje na běžný jazykový úzus, kdežto Sókrates chápal vědění šířeji. Dle Sókratovy logiky by bylo možné říci, že ten, kdo ví vše, nespáchá žádný zlý čin. Takový člověk ale neexistuje,a lidská nevědomost a neprozíravost tak svědčí o neúmyslnosti špatných činů. Např. Oidipus zabil člověka, ale nevěděl, že je to jeho otec; úmyslně tedy zabil člověka, ale nikoli svého otce. Pro správnou volbu jednání je dle Sókrata nutná velká životní zkušenost a moudrost; je také třeba znát sám sebe i všechny platné společenské normy.

Sókratés nepředložil žádný konkrétní etický program. Jeho zaměření na zdokonalování člověka prostřednictvím sebepoznání a sebekritiky je idealistické a poloutopistické. Od jeho ideje všeobecných morálních pojmů je už jen krůček k Platónově koncepci ideje dobra a filosofa-krále jako jejího nositele. Kolize mezi Sókratem, Platónem a Aristotelem spočívá v tom, že Sókratés a Platón zkoumali ctnostný život, který je skutečnému životu vzdálený. Aristotelés se naproti tomu snažil objasnit lidský život jako takový, a ne jej měnit. Obě stanoviska mají pravdu v tom, co obhajují, a mýlí se v tom, co zamítají.

Aristotelés Sókratovi vytýká, že ztotožnil mravnost s vědou a stanul tak na poli etického intelektualismu (v dnešní terminologii etického scientismu). Aristotelés dále Sókrata obviňuje z toho, že nerozlišil vědu praktickou, jejémž cílem je dílo, a teoretickou, jejímž cílem je pravda. Sókratovu teorii považuje Aristotelés za pravdivou, týká-li se teoretických věd, v případě praktických věd je vědění pouze prostředkem k dosažení cíle, nikoli cílem samotným.

Etiku definuje Aristotelés jako druh praktické vědy, jejímž cílem je dosažení ctnosti, a ne pouze vymezení toho, co ctnost je. Poznáním toho, co je např. statečnost, se člověk ještě nestává statečným. Sókratés dle Aristotela přecenil vliv rozumové činnosti na morálku a podcenil působení charakteru (éthos) a citu (pathos). Sókratés byl větším optimistou než Aristotelés – myslel si, že charakter člověka lze změnit poznáním sebe sama. Aristotelés však tvrdil, že mravní chování ve společnosti lze zabezpečit pouze přinucením lidí k zachovávání určitých zákonů, protože většina se přizpůsobí spíše donucování než poučení, a nevěřil již tolik individuálním schopnostem jednotlivců.

Také podle Platóna chování lidí ovlivňují spíše emoce a egoistické choutky než rozum, který jsou schopny následovat jen výjimečně způsobilé osoby. Většina potřebuje pro své jednání pevně vytyčené mantinely – zákony, které se tak stávají důležitým nástrojem k ochraně zájmů jednotlivých občanů i polis jako celku.

Sókratův hlavní význam, který mu neupíral ani Aristotelés, spočíval především v hledání definic ctností, což se později stalo podnětem pro analýzu obecných pojmů. Na rozdíl od sofistů obhajoval Sókratés univerzální platnost etických pojmů, a došel tak k závěru, že musí existovat jen jedna ctnost. Proto se mylně domníval, že člověk ctnostný v jednom směru (např. statečný) má nutně i všechny ostatní ctnosti. Jeho představa o jedné ctnosti měla i přesto pro etiku stejné důsledky jako pro ontologii Parmenidova představa o jednom neměnném jsoucnu. Stejně jako Parmenidés hledal stálý základ všech proměnlivých věcí, hledal i Sókratés podstatu, pevný základ všech etických pojmů. Touto podstatou pro něj bylo dobro (agathon), jehož uskutečňování pokládal za cíl lidského jednání.

 

str. 147: Učení o dobru a o duši

V otázce, co je to dobro, se setkáváme se Sókratovým etickým utilitarismem. Sókratés vymezuje dobro jako to, co je užitečné a odpovídá svému cíli, svému určení. Věc je dobrá, je-li užitečná k tomu, k čemu je určena, a čin je správný, pokud je účelný a prospěšný. Nic není naprosto dobré nebo špatné, krásné nebo ošklivé, pouze ve vztahu k určitému cíli.

V utilitaristickém smyslu vykládal Sókratovo učení Xenofón, který se od něj lišil praktickým rozumovým zaměřením. Sókratés často vyvozoval své etické závěry z empirie, ale na rozdíl od sofistů vyzýval k uvědomělému vztahu k životu a ujasňování si definic dobra a zla. Z toho pak vyvodil, že dobro, a obecně také ctnost, je věděním. Paradoxně právě vědění toho, co je užitečné, vyvedlo Sókratovu etiku z rámce pouhého utilitarismu: dle Sókrata si lidé myslí, že užitečné je to, co jim pomůže k dosažení určitého cíle. Přitom již málokdo zkoumá, zda je jeho přání správné. Nejužitečnější je tedy vědět, co je třeba si přát.

Rozumovost vlastní Sókratově etice se projevuje v jeho pojetí duše (psyché). V Platónově Obraně ztotožňuje Sókratés starost o duši se starostí o rozum. To dokládá i svědectví Xenofónta. Sókratés byl také první z řeckých filosofů, kdo jasně formuloval otázku o vztahu duše a těla. Tato otázka se sice už před ním objevovala u pýthagorovců, které však zajímala spíše v náboženském smyslu. Filosofické zkoumání vztahu duše a těla pochází teprve od Sókrata.

Duši a tělo pokládal za dvě vzájemně odlišné součásti jednoho celku – člověka. Duše kraluje (ovládá tělo) a je pramenem rozumnosti, zdrženlivosti a sebeovládání. Dokud si duše udržuje nad tělem a jeho žádostmi kontrolu, je člověk mravný. Sókratés nezanedbával ani péči o tělo, ale starost o duši pokládal za podstatnější; obecně tedy kladl duševní hodnoty výš než materiální. Jeho koncepce duše se ale nezřekla vlivu řeckých náboženských představ o duši - Sókratés se domníval, že se lidská duše podílí na božské podstatě.

 

str. 156: Sókratova teleologie

Sókratés se od tradičního řeckého náboženství vzdaluje. Xenofón tvrdí, že Sókratés věřil, že se bohové starají o lidi, ale jinak, než dle zaběhnutých náboženských představ. Podle nich totiž bohové nevědí vše – Sókratés naopak říká, že ano, a že dávají lidem pokyny ve všem, co se jich týká[2].

Náboženství Sókratés nikdy neodmítal, účastnil se náb. obřadů a uznával i věštírny. Jeho bůh neměl konkrétní jméno, podobu ani symbol, a nebyl ani bohem v tom smyslu, v jakém jej vnímají monoteistická náboženství. Sókratův bůh je nadlidský rozum, řád působící na tento svět, a jednotliví „pozemští“ bozi jeho projevy. Tvrdit, že světu žádný univerzální rozum nevládne, by bylo podle Sókrata nelogické: pokud by nebylo nic rozumného ve vesmíru, nemohlo by nic podobného existovat ani v člověku.

Člověka chápal Sókratés v jednotě s kosmem a myslel, že je možno vytvářet analogii mezi světem a člověkem. Proto z toho, že člověk má tělo a duši, odvodil, že i svět se skládá z materiálna a duchovna[3] . Člověk je tak i navzdory své nedokonalosti univerzálnímu rozumu blíž než ostatní tvorové. Zvláštní schopnosti člověka považoval za důkaz privilegovaného postavení člověka ve světě. Podle Xenofóna podkládal Sókratés člověka za božský účel[4] a jeho teleologie se proto řídila antropocentrismem.

Někteří badatelé soudí, že Sókratés věřil v nesmrtelnost duše, jiní se domnívají, že byl v této otázce skeptikem. V Platónově Obraně Sókratés říká, že člověk obávající se smrti se tváří, jako by věděl, že smrt je pro něj to nejhorší, ačkoli neví, zda to právě není to nejlepší. V tomtéž dialogu Sókratés uvádí dvě možnosti, co se může stát s duší po smrti: buď by nebyla (a mrtvý by o ničem neměl žádného pocitu), nebo by se přestěhovala jinam; sám spíše věřil té druhé možnosti, tedy že duše přežije smrt těla. Sókratés chtěl věci, o nichž přemýšlel, i poznat, a zřejmě si i uvědomoval, že jeho představa o antropocentrickém uspořádání světa je víc přáním než racionálním věděním. Trval však na tom, že pečovat o duši je nutno v každém případě, bez ohledu na to, co by se s ní mohlo po smrti stát.

 

str. 179: Sókratovo duchovní dědictví

Sókratés nešel na smrt jako fanatický mučedník nějaké víry, ale jako filosof, který si svobodně zvolil mezi životem a smrtí. Jeho odsouzení se někdy vysvětluje jako důsledek jeho vyzývavého postoje k soudu, jímž soudce vyprovokoval natolik, že pro Sókrata nakonec odhlasovali nejvyšší trest.

Hegel považoval vynesení rozsudku smrti za důsledek konfliktu individua prosazujícího nový světonázor a tradičního ducha doby. Sókratův postoj u soudu, a tedy i jeho smrt, odpovídají jeho učení: pokud chtěl dostát tomu, co hlásal, nemohl dopadnout jinak. Jeho ironie, s jejíž pomocí vyvracel lživé a nepravděpodobné výroky, pramenila z lásky k moudrosti a směřovala k probuzení této lásky u ostatních. Diskuse, které se nyní o etice vedou ve vědeckých kruzích, nezřídka operují se Sókratovým filosofickým odkazem. Otázky, jimiž se tento filosof zabýval, neztratily nikdy svou aktuálnost.



[1] Zajímavá myšlenka: „Existuje bezpočet interpretací daimonia, počínaje duchem průvodcem, přes anděla strážného a kritické svědomí k šestému smyslu, intuici a tak dále. Já si myslím, že jde o žolíka, kterého si Sokrates schovával, aby pokaždé nemusel zdůvodňovat svá rozhodnutí.“ CRESCENZO, L. Příběhy řecké filosofie. Sokrates a ti druzí. Dotisk prvního vydání. Praha: Dokořán, 2006. ISBN 80-86569-66-7.
[2] daimonion?
[3] Sókratés si zřejmě uvědomoval nedostatečnost tohoto argumentu, a proto důkaz existence světového rozumu raději odvozoval z účelného uspořádání světa
[4] věřil, že uspořádání vesmíru je takové, jaké je, kvůli tomu, aby bylo člověku ku prospěchu
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.